Je správné děti fyzicky trestat?

Parta hochů.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Když trestáte děti...

O tom mívají obyčejně rodiče svoje názory, které vyplývají čistě jen z jejich temperamentu. Jest několik typů trestajících rodičů: jedni trestají přehnaně často, jiní netrestají vůbec, jiní jenom tělesně, někteří i nelidsky, málo jich trestá správně. Je třeba, aby měl člověk vrozený takt, kdy a jak potrestat, nebo aby dbal aspoň určitých pedagogických pokynů.

Děti vesměs zasluhují v určitých případech, aby byly trestány. Někdo je pohodlný, málo vynalézavý a trestá stále stejně. Našel si určitou trestací formuli a myslí, že mu stačí pro celou výchovu dítěte. I v trestech musí být změna, jako ve všem. Stále stejný trest pozbývá účinnosti, dítě má pro něj v duši skeptický pošklebek. Dovede si vypočítat: „Když tohle provedu, dostanu za to tohle. Stojí za to, provést to uličnictví ? Ano, nebo ne?” Podle toho pak se zařídí s matematickou jistotou.

V trestech máme celou řadu nuancí, vychovatel musí umět odstínovat, když trestá. Nemusí se pro maličkost hned strašně křičet, vyplácet, když přece by stačil pouhý pohled, který zase má celou řadu odstínů, od zamítavého až do rozhněvaného. Některá matka se však mračí na každé provinění stejně. Dětská duše ten pohled zná, protože jej může vždycky jistě očekávat. Proto na ni brzy vůbec nepůsobí.

Jiný odstín je slovo. Kolik nuancí je ve slově! Co může ze slova vytvořit vychovatelka — vychovatel — umělec! Vychovatelé mají mít tohle umělecké nadání, které hlavně spočívá v trpělivosti a inteligenci, schopnosti rozumně uvážit. Někdo to má vrozené, jeho děti mohou být šťastné.

Tělesný trest je hodně tmavý odstín, ale je nutno i toho užívat. Je to však silný lék! Co bývá z dětí, které jsou ustavičně mláceny? Zástupy potměšilců, těch, kteří se podceňují, kteří se cítí malými, těch, kteří nenávidějí atd. Spatné trestání tiskne špatný charakter dětské duši.

Abychom mohli prospěšně trestat, přihlížejme k individualitě, povaze svého dítěte, jeho zvláštnostem, vystihujme, co na ně nejvíce působí.

Musí k tomu být trpělivost, láska, rozum. Citlivému hochu stačí pohled a silný tělesný trest v něm nechá bolestnou vzpomínku pro celý život. Některý hoch se po něm jen otřese, jeho duše se vůbec nedotkl, bolelo ho jen tělo. Právě tak je to s děvčetem. Na každé působí něco jiného, vychovatel to musí vystihnout.

Není snad třeba mluviti o bití do hlavy, obličeje a podobně. Vychovatel by se měl vždycky tolik ovládnouti ve svém rozčilení a pomyslit na následky, které by dítě utrpělo. Mohly by být velmi vážné, mrzačící pro celý život. Kromě toho dítěti obyčejně takový krutý trest neprospěje, neboť to musí být velmi špatné dítě, které takto trestáme. Průměrné dítě toho nepotřebuje. Trestáme-li je tak přece, trestá je vlastně náš nerozum a vztek.

Tresty hladem jsou podobné krutým tělesným. Dítě při nich obyčejně víc utrpí na svém zdraví, nežli se zlepší na jeho chování.

Netrestejme děti, mnohdy ani důtkou ne, před sourozenci. Svádíme tím ty druhé k výsměchu, a za ten abychom pak trestali znova zase ty ostatní, ne? Kromě toho jest zřejmo, že by tím trest pozbyl pravého účelu.

Když jsme potrestali, neprosme dítě za odpuštění. Jen se pozorujte, že to mnozí děláte! Tím se stává trest docela zbytečným. Neměl žádného účinku, v dětských představách ztratíme autoritu.

Přijde-li nás potrestané dítě prosit za odpuštění, neodstrkujme vinníka. Pochvalme ho naopak. Vůbec zásadou dobrého vychovatele jest, potrestat pohledem, domluvou nebo jinak, ale hned zase být důstojně klidným a vlídným, nepřipomínat, nevyčítat. Trest, po kterém následuje vlídné, důstojné chování, působí na dítě jako studená sprcha, ze které vyšlo do slunečního tepla. Je to dokonalé dosažení morálního účelu.

Dělíme si dětský věk na věk, který potřebuje vychovatele — autoritu, to jsou obyčejně děti ve stáří pohlavní dospělosti (puberty). Těm musí být slovo a skutek vychovatele zákonem. Není nic kromě něho, nelze o něm pochybovat. Začátkem toho období se vychovatel mění v přítele stále mírnějšího a přátelštějšího. U dospělejšího chovance by autoritativní vychovatel narážel na probouzející se individualitu, která se již nedá ovládat autoritou. Kdo toto nepochopí, narazí ve výchově na úskalí, o která se celá výchova rozbíjí, nastává dokonalý vychovatelský neúspěch. Ovšem tato hranice autority a přátelství je individuelní, ale jest u hochů i u děvčat a musí se umět vystihnout, kdy se třeba stát se z boha člověkem!