Proč se ženy oblékají a malují tak, aby byly ještě krásnější?

Proč se krásné pohlaví ještě okrašluje?

Tak ptal se jistý časopis, chtěje zvěděti o tom mužské mínění; poprávame mu zde místa, třeba by toto mínění mnohá Evina dcera za ne zrovna lichotivé uznala.

Jeden praví: Mají nás ženy skutečně za tak hloupé, že bychom my muži byli s to připsati krám různých tretek na vrub osobní jejich ceny? — Nikoli, za tak hloupé nás ženy nepovažují, ale toliko za bloudy a to vším právem!

Tož stavíme si přesnou otázku, kterou také správně si chceme odpověděti: »Pěkný klobouk, pěkný šat, ty zářivé skvosty, pikantní bluza a co všecko na sebe ženy béřou, přece ze sebe opět svléknou a kdož pak ví, jak ráno o šesté pak vypadají? »Než to všecko nepomůže, neboť když jednou v plné záři přirozených i umělých vnad, zvláště když při nějaké příležitosti náš fotografický mozkový aparát, jemuž čočkou jest čočka oka našeho, skvostný obrázek se vtiskne, může sice po čase vyblednouti a zmizeti, nikdy ale na své celistvosti pozbýti a to rozhoduje.

Ku př. vídám ženský zjev vždy v stejném lesku, se vší výzdobou umělou i snad s jinak náladným okolím: mohu sice všechny přídavky zjevu odmysliti, ale nedocílím toho, abych je neviděl co jediný celek s přirozenými vnadami. To dobře ženy vědí, že nemůže muž při nejlepší vůli něco z celkového zjevu odloučiti a vědí dále, že i u nejstřízlivějšího muže nevnikají duševní dojmy cestou rozumu, nýbrž cestou fantasie, kterou zjev vzbuzuje.

Proč se tedy ženy okrašlují?

Aby byl vliv na fantasii muže mocnější! Fantasie nad rozumem vítězí aspoň, není-li tento příliš starý. Že ale i příliš starý rozum fantasii podlehne, o tom svědčí prudké zamilování starých mládenců a vdovců. Ženy vědí, že dojem rozhoduje a také se muži mezi sebou ptají, ne jak je žena krásná, nýbrž jaký dojem učinila.