Jak se u nás před 100 lety chodilo na ryby a jaké vybavení se tehdy používalo

Kterak chytají se ryby na udici.

Každý, kdo ryby na udici chytati chce, musí býti opatřen řádným nářadím. Musí míti prut, šňůru, korek, udici a potápěcí olůvko.

Prut musí býti 2—3 m. dlouhý, tenký, pružný a pevný. Nejlepší jest prut lískový nebo tenký kmínek smrkový nebo jedlový, který v houštině do výšky rostl. Aby se mu tvářnosti a pružnosti dodalo, napaluje se nad ohněm, načež se struhákem (rašplí nebo sklem) oškrabe, skelným papírem ochladí a vlněným hadrem, ve lněném oleji namočeném, natírá. Ve větších obchodech koupiti možno celou udici s prutem leštěným, skládacím, který se stáhne a tak v podobě vkusné holi upotřebiti dá.

Na tenkém konci prutu upevní se pevně šňůra. Délka šňůry řídí se hloubkou a velikostí vody; tloušťka pak její dle ryb, jaké chytati chceme. Na motouz navlékne se zátka na obou koncích poněkud přišpičatělá. Zátka se v prostřed navrtá, pak provleče se brk, jímž protáhneme Šňůru. To nazýváme splávek. Aby šňůra v brku pevně vězela, zastrčí se v brku malým kolíčkem. Ku konci je těžítko (hříženice). K tomu béře se srnčí brok nebo jakékoliv olůvko velikosti hrachu. Ten se do polovice nařízne, do řezu šňůra položí, obě poloviny broku pak stisknou, aby tento na šňůře pevně držel. Není-li broku, postačí z nouze malý kamének, který se na šňůru přiváže.

Spodní část šňůry (pod brokem) činí žíně asi čtvrt až půl m. dlouhé. Na menší ryby stačí 6 žíní. na prostřední (na ryby asi 1 kg. těžké) 12, a pro ještě větší ryby 18—24 žíní, jež se ve šňůru svinou. Nejlepší a nejpevnější žíně jsou z hřebce. Bílé žíně se neosvědčují.

Opatrný rybář řídí si barvu šňůry dle okolností ve vodě. Je-li dno řeky nebo rybníku kamenité, písčité nebo hlinité, béře se šňůra barvy hnědé nebo šedé. Je-li silně rostlinami zarostlé, béře se šňůra zelená. Šňůra musí po každém upotřebení hned a důkladně osušena býti, aby nehnila. Na konec žíně připevní se udice na 3 dm. dlouhou strunu, nejlépe z citery; na štiky se béře mosazný drát.

Chytají-li se ryby, bývá pravidlem, aby udice vždy 4—5 cm. nade dnem řeky visela, což se zřídí korkem. Na udici navléká se vnadidlo. Vnadidlem poslouží nám červi (žížaly, dešťovky), velké mouchy, trubci, včely a j. I uměle napodobené mouchy, červi a j. z kůže vyrobené, poslouží nám dobře. Červi napichují se jedním koncem a provleče se jím celá udice. Na větší a dravé ryby berou se za vnadidlo menší rybky, mihule a j., které se buď pod břicho, nebo ústy skrze žábry, anebo na hřbetě zapichují a živy ponechávají.

Čas, kdy ryby nejlépe se chytati dají, jest od konce května do října (vyjma doby tření). Při chladnějším počasí ryby berou nejlépe od 9 hodin ráno do 3 hodin odpoledne; při teplejším počasí ryby berou nejlépe od 6—9 hod. ráno, v parných dnech nejlépe časně ráno a pozdě na večer. Podobně velice žerou před teplým deštěm, při jižním nebo západním větru, anebo když je obloha zamračena.

Místo, které rybář volí, musí býti skryté, za křovím, tak aby jej ryby neviděly, ba ani stín jeho aby na vodu nepadal. Tam, kde voda prudce proudí, jest lépe chytati, poněvadž zde je více a větších ryb, které číhají na potravu, již jim voda přihrne: podobně tam, kde dobytek přes vodu se honí, bývá hojně ryb. Pod proudem a ve víru jest velmi dobře házeti na parmy. Okouni loví se v tůních na veliké dešťovky; jelci jdou na chrousty a velmi dobře na třešně. Zakusují nejraději z rána o 4. hod. Na malé rybky a ráčky loví se ryby dravé, zejména štiky. Pstruzi jdou na červa (žížalu), jenž úplně musí ležeti na dně.

Též loví se na umělá vnadidla, jako na mouchy, vosy, rybky a j. z kůže nebo kaučuku připravené, jimiž se ve vodě pohybuje. Vnadidlo na pstruhy jsou malé žabky; veliké dešťovky přes noc v hovězí krvi naložené, jsou prý výtečným lákadlem pro pstruhy, právě tak jako dešťovky naložené ve šťávě mateřídouškové nebo před vhozením natřené olejem lněným nebo konopným. Na moučné červy, čerstvě uzenou slaninu, na kuličku sádla nebo medu, na zkažené vrbové dřevo jdou pstruzi rovněž velmi rádi. Rybář stoje na čekané, musí státi nebo seděti úplně tiše, nebo ryby plaší se nejmenším šelestem.

V srpnu berou ryby nejlépe; kolem sv. Michala (29. září) klesají hlouběji a v říjnu ještě hlouběji. Při chytání hodí se udice do vody a pozoruje se korek. Jestli sebou korek 1—2 trhnul, aniž se potopil, jest to známkou, že u toho ryba byla kousla, ale nezachytia. Tu musí se udice vytáhnouti, červ upraviti nebo skousnutý díl napraviti. Ponoří-li se korek pod vodu, jest ryba na udici chycena, a tu jest potřebí mírným trhnutím a povlovným táhnutím směrem k sobě na břeh udici vytáhnouti.

Shledáme-li, že rybka nějaká béře, vytáhneme-li proto a přece nenalezneme nic než ukousnutého červa, nemůžeme nic lepšího učiniti, opakuje-li se to několikráte, než opustiti stanoviště a vyhledati si jiné, neboť jsou to raci místo ryb, kteřížto červy požírají. Nachytané ryby se udržují ve vodě v pleteném sáčku, koši, síti neb i v hrnci: lépe však jest ihned je zabiti, poněvadž udicí poraněny byvše brzy hynou.