l>Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.
Je to nutné zvláště dnes, kde v každém moderním bytu je koupelna, tak že dnešní lázně vanové nemohou vůbec prosperovati. A v čem záležela přitažlivost oné lázně?
Byla to prostornost basinu, v němž obé pohlaví společně se oddávalo ve dnech teplých i studených, deštivých příjemnému šplouchání umělých vln a za slunečného dne nebylo otupováno o blahodárný účinek palčivých paprsků slunečních. Skotačení koupajících bylo tak lákavé, že galerie, určené pro nekoupající, byly stále přeplněny.
Myšlenka způsobiti umělé vlnobití pravidelným ponořováním tělesa vhodného tvaru do stojaté vody jest od dvorního rady Höglauera. v Mnichově, jemuž byla patentována v Německu říšským patentem v r. 1903 mechanická konstrukce k tomuto účelu; současně byl mu udělen patent v jiných státech.
První pokus podle tohoto patentu byl proveden v r. 1905 v nádržce, upravené v jezeře Starnberském, ale byl velmi drahý, neboť basin, provedený z betonu, a strojní zařízení bylo postaveno na půdě velmi nepříznivé. Kromě toho nebylo zřízeno ohřívání vody, tak že lázně byly vlastně zařízeny jen pro teplé dny letní.
A tu bylo přirozené, že ačkoliv byl v tyto dny nával do lázní, přece se tyto nevyplácely, tak že příjmy nestačily ku krytí umořování a zúročení investovaného kapitálu a výloh provozovacích. Teprve loňská hygienická výstava drážďanská dokázala, že myšlenka lázní s umělým vlnobitím je zdravá a výnosná, ale jen když se provedou lázně tak, aby byly úplně neodvislé od počasí.
Výstavní lázně byly konstrukcí dipl. inž. H. Recknagela. Původně bylo pomýšleno zbudovati na výstavě velký basin, aby v něm mohly býti pořádány závody.
Inž. Recknagel však navrhl výstavnímu výboru uspořádati v basinu umělé vlnobití a nad ním snímatelnou střechu, tak aby bylo lze používati též lázní slunečných i vzduchových.
Ačkoliv byl tento návrh předsedou sportovního oddělení výstavy velmi podporován, narazil z počátku na nedůvěru výstavního výboru ve finanční úspěch lázní. Myšlenka však zvítězila, ačkoliv obavy o úspěch finanční zůstaly, neboť ku krytí všech potřebných výloh bylo nutno přijmouti za několik měsíců 120.000 korun. Výsledek byl, jak již řečeno, neočekávaný a dokázal, že podobné lázně se musí vypláceti, když jsou zařízeny tak, aby jich bylo možno používati po celý rok.
Strojní zařízení pro umělé vlnobití je celkem jednoduché. Sestává z jednoho nebo několika dutých, plechových těles tvaru klínového, které se na konci nádržky, kde je větší hloubka, svisle pohybují a pravidelně se do vody noří a z ní vynořují. Tím vzniká proudění vody a tvoří se vlny.
Pohon byl parní, neboť výfukové páry se používalo k ohřívání vody v basinu v chladných měsících a k topení lázeňské budovy. Tento způsob zužitkování výfukové páry se zvláště dobře osvědčil v prvních dnech otevření výstavy, kdy byly ještě chladné dny, a pak ku konci výstavy.
Parní stroj měl výkonnost 100 HP při 125 obrátkách v minutě. Klikový hřídel tohoto stroje poháněl řemenovým převodem hřídel předlohový, na němž byly naklínovány dva řemenové kotouče, které hnaly hřídel mechanismu na tvoření vln. Plechová tělesa, tvaru zřejmého z obr. 2., byla zavěšena tyčemi na klikách tohoto hřídele a pohybovala se při otáčení hnacího stroje nahoru a dolů.
Převod z hřídele parního stroje na ponorné plováky byl tak proveden, že při 125 obrátkách klikového hřídele konaly plováky 18 ponorů v minutě. Basin byl betonový, délky 35 m a šířky 12 m a jeho dno bylo skloněné směrem k ústrojí vlnotvornému tak, že v těchto místech byla hloubka 2,2 m, kdežto na protějším konci měřila pouze několik centimetrů.
Vlny, vzniklé pohybem vody, byly přes 1 m.
Vlny, vzniklé pohybem vody, byly přes 1 m.
Diskuze k článku „Bazény s umělým vlnobitím, které bavily své návštěvníky už na začátku minulého století“
1) Jak zachránit staré maso, které už začalo smrdět? Takhle to dělaly naše… (232 204 přečtení)