Kdo byli před víc jak 100 lety nejčastější návštěvníci Krkonoš? Němců tu bylo víc jak Čechů!

Krkonoše

Za dávných časů vladař krkonošský pro samé šprýmy a škádlení svých horalů nedbal stříci vchod do své skalnaté říše, až se mu tam vedrali cizinci ! Teprvé nyní nechal žertů a jal se za strašného hromobití vybáněti cizotu ze své državy. Bylo již pozdě! Síly jeho více nestačily zmoci pluky vetřelců a pokořený Krakonoš v zarputilé zlobě uzamkl se do skal, aniž by se kdy více pokusil vetřelce ze zabraného území vypuditi.

Bohužel, že pohádka ta má na sobě ráz trpké pro nás pravdy! Mezi tím, co národ náš ve dva i více táborů rozdělen, utkal se bojem pro malicherné spory vnitřní, obmýšlivý cizinec usadil se na našem národním čelném druhdy strážišti, vody jeho ku rozvoji své výbojné síly a moci do žlabů a koryt spoutal, a my ničemným škádlením a spory utrmáceni neměli jsme již té síly, abychom državu svou zachovali. Čím dále tím více vzdávali jsme se naděje na získání ztraceného území a jen čas od času zahučelo to u nás smutným sborem:

„O hory, hory v mlhavé dáli,
kéž bysto byly lip na stráži stály!“

Ty hory né, ale my jsme měli „líp na stráži státi!“ Teď už je na to skoro trochu pozdě.

U starých národů vchod do podsvětí, v němž hříšná duše na psotný život vezdejší zapomínala, hlídal trojhlavý Kerberos, mravů velmi nerudných.

A tak i vchod do Krakonošovy říše až do nedávna uzavírala podobná trojice sebe důstojná: Vrchlabí, Hostinné a Trutnov.

Tři slůvka, ale co v nich palčivosti skryto!

Každému z nás, kdož sledujeme poměry v severních Čechách známa jsou utrpení našich menšin v dotyčných městech, z nichž Vrchlabí a Trutnov obzvláště v utiskování českého živlu, v nemravném a nelidském potlačování jeho jazyka, zvyků a práv velmi smutně se proslavila.

A kdo tudy procházel, aby mohl vniknouti do zahrad, hájemství a skalních paláců horského ducha, ten obyčejné zastrašen bezohledností a fanatismem lidí, s nimiž mu zde bylo jednati, svlékal také zde se sebe řízu národní, zapoměl, že vždy, všude a za jakýchkoliv okolností má býti pamětliv svého českého původu, že k české řeči hrdě se má všude hlásiti, a vycházel odtud na hory v rouše sebezapření, ne-li docela jako vzor čistokrevného Němce.

Teprve v poslední době otevřen průchod do Krkonošů i se strany české, čímž docíleno znenáhla, že čeští touristé zajíždějí do vlastenecké Jilemnice, aneb na Nový Svět, nemálo přispívajíce k české kolonisaci v krajinách těch, čímž český živel nabývá zde důvěry, odhodlanosti a vytrvalosti.

Touristou v Krkonoších byl do té doby učitel, student a po různu česká rodina toho kterého průmyslníka neb obchodníka. Zcela jinače přirostly Krkonoše Němcům k srdci, — a to zejména Němcům z říše. Jsou dny — a dnů těch je řada velice znamenitá, — že bodří Slezáci prolízají Krkonošemi jako švábi zápeklím, ale duši českou nepotkáš i kdybysi za ni dvacetikorunu nabízel.

Nejen pak jakousi povinností, ale i skutečnou životní potřebou každého pruského Slezáka jest, aby nejméně jednou v roce na Krkonoše zavítal, a to i kdyby „šídla padala“. Bluď v letní saisoně kdekoliv, všude na hlavních i pobočních hřbetech krkonošských velehor potkáš společnost tří čtyř Slezáků, neb jedné i dvou slezských rodin.

Slezák vůbec cestuje vášnivé rád, a po celý rok střádá na výlet do hor krkonošských. A tuto svoji lásku k horám krkonošským nejen netají, ale on ji i apoštoluje:

O zmlkni, srdce užaslé!
Když v Labskou rokli patřím,
tu nezbývá než nadšené
provolat k rodným bratřím:

Hoj, braši, kabát prodejte,
a hůl si kupte za to:
vše Pánu Bohu poručte —
a do Krkonoš na to !

(Něm. pamětní kniha v Labské boudě.)

Ostatní cestovatelé po Krkonoších nestojí valné za zmínku. Ještě se ti zamluví neméně dobrosrdečný Sasík. Braniborská marka velice se tu chová příkře a pánovitě. Jak by se asi chovala, kdyby r. 1866. zdařil se plán velikému synu Německa, který po boji u Králové Dvora v jednom z tamních hostinců na mapě Království Českého tam zavěšené táhl barevnou tužkou linii od labského pramene v Krkonoších až po jeho výtok z Čech u Podmoklí s cynickým posměškem: „Ode dneška České Království takhle vypadá“ ! ?

Budiž pravdě čest!

Setkej se s Němcem mimorakouským kdekoliv v boudě (boudy jsou hostince a chatrče na Krkonoších), aneb na cestě, nikdy nepoznáš v něm vášnivého protivníka. Němec rád cestuje, dlí rád na horách, rád si zabouří, zazpívá, zatančí, poslechne i tvoji píseň národní a líbí-li se mu, poděkuje ti za ni — byť i zpívanému nerozuměl — upřímným souhlasem, ale nikdy v tobě nehledá, nevidí, a pokud je na horách viděti ani nechce nějakého národnostního odpůrce.

Jinak proti naší národnosti vystupují Němci rakouští, zvláště pak ti, jichž doménou je uzavřené území. Setkají-li se s jich křivolakými cestami i cesty tvé, pak ovšem nastává ti časem tuhá srážka, a jen okolnosti jsou pochybným rozhodčím.

Cestování po Krkonoších nenáleželo ještě před několika lety právě k potulkám nejpříjemnějším. Teprve v letech šedesátých a sedmdesátých zavedeny železné tratě přímo pod Krkonoše a ponenáhlu rozmnožovány a doplňovány okresní sítě silničně, jakož i silnice a cesty lesní.

Hrabě Harrach začal první zakládati cesty v horách krkonošských. Hlavní zmínky zasluhuje nejčastěji používaná cesta labským údolím ku labské boudě, která byla ohromným nákladem zřízena r. 1879. za příčinou exkurse Lesnické Jednoty České na statky hr. Harracha.

Na této jediné cestě platí se mýto cestné a to osoba 2 kr. Krkonošská sekce německých turistů začala zakládati cesty od let osmdesátých a její chvályhodná snaha učiniti Krkonoše co možno nejsnáze dostupnými a nejpříjemnějšími, korunována je dnešního dne výsledkem velmi čestným, ačkoliv každoroční lavinové strže nutí zejména na boku Sněžky v Obřím dole podnikati neúmornou a nemálo nákladnou práci restaurační rok od roku.