Proč král Karel IX. střílel z okna na své poddané a způsobil smrt tisíců dalších?

Francouzský král Karel IX. střílí na vlastní své poddané.

Francouzský král Karel IX. střílí na vlastní své poddané.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Tak daleko může dojiti zaslepenost panovníkova proti vlastnímu národu, vidíme leckdes; ale jeden z nejkřiklavějších příkladů podává nám historie francouzského krále Karla IX. při tak zv. zlopověstné noci bartolomějské dne 24. srpna 1572 a ve dnech následujících. Ctižádostivá francouzská královna Kateřina Medicejská (zvaná tak, že pocházela z patricijského rodu Mediciů ve Florenci v Italii), která, aby se na francouzském trůně jako manželka krále Františka I. udržela, ochotně trpěla choti svému sokyni svou, krásnou milenku Dianu z Poitiersu, po smrti manžela svého, když i nejstarší syn její František II. zemřel a mladší syn Karel IX. ještě nebyl plnoletý, uchopila se sama otěží vládních.

Ve Francii zmáhali se tehda protestanti — Hugenotté zvaní — měrou netušenou; vůdcem jich byl admirál Coligny a královská rodina Bourbonů. Kateřina »kokettovala« napřed s nimi ze žárlivosti na mocné Guisy, stoupence vévody Františka Guise, vůdce katolické strany, která měla ve francouzském lidu stále ještě obrovskou většinu; ale právě proto, že se obávala, aby se neocitla v rozporu s touto majoritou, na konec přece téměř všemohoucí, která Hugenotty zuřivě nenáviděla, vstoupila v čelo strany Guisů a umínila si, zničiti a vyhubiti zcela Hugenotty, když francouzský král ve válce proti nim vedené byl přemožen.

Mírem St.-Germainským byl král nucen zajistiti Hugenottům úplnou rovnoprávnost občanskou jakož i práva, že si mohli k ochraně své chovati zvláštní vojsko ve čtyřech pevnostech. Mírem tímto byli katolíci nejen ve Francii, ale i v celé Evropě svrchovaně podrážděni - nechtěli uznati za rovnoprávné sobě své rodné bratry, vyznávající přece na konec téhož Krista. Kateřina jednala na oko jako přítelkyně, ba ochranitelkyně Hugenottů.

Zvala pány Hugenottské do Paříže ke dvoru svému, i schvalovala politiku admirála Colignyho, jenž se strojil na Španěly. Ale když znamenala, že i král zjevně se kloní na stranu Hugenottů, rozhodla se přikročiti ku krvavému činu, nežli by bylo pozdě. Dorozuměla se s vévodou Jindřichem Guizem, synem zesnulého vůdce katolíků, i s jinými pány katolickými a dne 23. srpna 1572 odpoledne usneseno, všecky Hugenotty pařížské povražditi; před několika dny učiněn zákeřný útok na admirála Colignyho, který však toliko raněn.

Král byl všemi těmi věcmi krutě roztrpčen a stavěl se stále ještě na stranu admirálovu. Kateřina s pěti pány katolickými odebrala se ku králi, líčili mu nebezpečí, v němž se on i celá země nalézá a konečně vrhli mu do tváře zjevnou výčitku, že se Hugenottů bojí! Karel vyskočil jako šílený. »Při smrtí boží,« křičel, »chcete-li, aby admirál zhynul, chci tomu též; ale s ním nechať zhynou všickni Hugenotté, ani jediný nesmí zbýti, aby mi nemohl činiti výčitky! Při smrti boží, konejte nejhbitěji všecky přípravy!« Nyní nezbývalo nic v cestě děsnému odhodlání! . . .

Královských princů mělo býti ušetřeno, jestliže slíbí, že se k církvi katolické navrátí, ale z ostatních nikoho. Starosta sdružení kupeckého zavázal se postaviti do pole 20.000 mužů — vlastně zákeřných vrahů — shromáždil náčelníky čtvrtí a cechů a oznámil jim rozhodnutí královo; zvon na paláci spravedlnosti (jaká ironie!) měl jim dáti znamení k všeobecnému povstání; každý měl míti na levém rameni bílou pentli a bílý kříž — znamení Kristovo! — na klobouce; okna věrných katolíků měla býti osvětlena. Spiklenci zajásali radostí a hotovili se ku krvavému dílu . . .

Osudný večer nastal. Král dlel na modlitbách, pln strašné nejistoty — ale matka jeho, ďábel v lidské podobě, přistoupila k němu poznovu a — zvítězila... Dala znamení, aby zvon dříve se rozhoupal než bylo určeno .. . Král poslal rychlého posla, aby aspoň života věrného admirála Colignyho bylo ušetřeno - posel se vrátil s odpovědí »je pozdě« ...

A jaká podivná, hrůzná náhoda — kdo zabil protestantského admirála, nebyl prý nikdo jiný než jakýsi Čech, Dianovic, neznámo, odkud pocházející a v čí službách jsoucí . . . Člověk, jenž poskvrnil hanebnou zradou a násilím jméno právě onoho národa, jenž nejvíce obětí přinesl svobodě svědomí a sám div pro ni nevykrvácel! . . .

Princů královských ušetřeno, když se odřekli své víry, ale šlechtici v zámku Louvru shromáždění jeden po druhém vylákán před krále a před jeho očima zavražděn. — Král sám prý postavil se na balkon Louvru a střílel odtud z ručnice na lid svůj, volaje: »Vražděte, vražděte,« a směje se: »Nehraju dobře svou úlohu, nejsem pořádným žákem Ludvíka XI. ?« . . .

Podnes ještě ukazuje se okno a balkon zámku, z něhož král střílel na věrný lid svůj! Dne 26. srpna odebral se král do parlamentu a prohlásil tam veřejně, že on sám nařídil vraždění a přejímá za ně všecku zodpovědnost! . . .

Převzal tedy zodpovědnost i věčnou hanbu, jíž pověst svoji pokálel, vzal si na svědomí život na tisíce povražděných lidí — z Paříže rozšířilo se vraždění po celé Francii, a prý až 100.000 lidí padlo za oběť divokému náboženskému běsnění — a snoubil jméno svoje navždy s »nocí bartolomějskou«, jedním z nejohavnějších zločinů korunovanych, pomazaných hlav!