Nejvíc nenáviděná osoba v Čechách i na Moravě? Arcibiskup dr. Theodor Kohn

Arcibiskup a kaplan.

Jednou z nejnenáviděnějších osob v celém českém národě jest jistě olomoucký arcibiskup dr. Theodor Kohn — už podle jména pečetí osudného původu znamenaný!

Muž ten za desetiletou dobu své »vlády« natropil národu našemu tolik škody, že ani nejzarytější skutečný Němec nemohl by hůře jednati. Celé chování se jeho i jeho podřízených úřadů (a arcibiskupství olomoucké jest nejbohatší doménou církevní netoliko v Čechách a na Moravě, ale i v celé říši — přímo podle slov Spasitelových »nepečujte o statky pozemské«) jest oproti národu našemu vždy drze provokativní, opravdu šmokovské!

Tak ani úředníkům, ba ani kněžím není dovoleno nikde se účastniti práce národní, býti členy spolků českých, ba ani podle nejnovějšího fermanu dáti se pojistiti u české banky! A běda, kdo takovýto zákaz přestoupí — ty ruce vztahují se po člověku, ne aby jej přitáhly na prsa k vroucímu objetí křesťanskému! Jedna svírá zuřivě plný měšec zlata, obohacený na útraty nejbědnějších chuďasů, s nimiž se »šlechetný kníže« církevní na smrt soudí, druhá pak třímá kyj neb karabáč, když nemůže po způsobu středověkých kollegů mávati vražedným mečem!...

A veřejnost ve své »úctě« a bázni před mocným tohoto světa, jejž řád a zákon chrání — mlčela a mlčela!... Pouze nesmělé protesty ozývaly se z řad »odbojců a nevěrců«. U nás, kde často nejmenší lapálie vzruší celou veřejnost, přihlížela mlčky k řádění tohoto Torquemady — snad proto, že to byla aspoň — nehledě k židovské té čtvrtině — »krev naší krve! . . .« Na Moravě toliko několik hlasů mužně se ozývalo. Časem objevovaly se v olomouckém »Pozoru« články, které stavěly tuto »apoštolskou a křesťanskou« činnost zaslouženě na pranýř.

Podle všeho bylo patrno, že články ty nepocházejí od laika, ale psány jsou od kněze, zasvěceného výborně do poměrů arcidiecése Kohnovy. Kohn zuřil, žaloval list, ale byl vždy po zásluze odbyt. Toliko malomocný vztek zbyl Kohnovi, mstící se za to na všem českém, vztek slepý, který chňapne po první oběti, třebas nepravé.

A Kohn — prý přímým nátlakem na zpovědníka a dosaženým porušením zpovědního tajemství — dověděl se, že prý autorem článků »Pozorových«, podepsaných »Rectus« (»Spravedlivý«), jest P. Fr. Ocásek, farář v Kunčicích u Frenštátu; potvrzení toho získal si prý také cestou nezákonnou, získav si zpáteční lístek telegrafního úřadu, jehož podpis »Fr. Ocásek« shodoval se s rukopisem článku »Pozorova«, náhodou do rukou Kohnových se dostavšího.

Nemeškal a dal bez výslechu a soudu P. Ocáska uvězniti. Zatím přihlásil se pravý »Rectus«, kněz Josef Hofer, kooperátor v Zábřehu u Mor. Ostravy (mezi jiným prý přímý potomek »hrdiny tyrolského«, Ondřeje Hofera, jenž na počátku století XIX. v bojích za Rakousko proti Francouzům život položil), zrazen přítelem svým, P. Lepaříkem!... Přes to mstivý arcibiskup vězně ihned nepropustil, a teprve později pouhým nařízením expedoval jej zpět na jeho faru.

Vedle toho pouhým vypovězením hleděl se zbaviti nepohodlného sobě P. Karla Dostála-Lutinova, básníka českého a vydavatele »Nového Života«, zakázav mu dříve jeho list a pronásleduje každého přispívatele a odběratele! Takováto bezmezná, nestydící se tyranie konečně vzbouřila veřejné mínění! Nyní sám arcibiskup »leze prý již ke kříži« a milostivě chce prý odpustiti »Rectusovi«.

Ale zdá se, že vlny spravedlivého hněvu veřejného již se neutiší a smetou se stolce sv. Methoděje (!) muže, jenž mimo zaprodané stádo lichotníků nemá a nemůže míti za sebou jediné duše české a opravdu křesťanské ! Přinášíme dnes podobizny pravého P. Rectusa-Hofera, muže, jejž veřejné mínění povýšilo o tolik, o kolik Kohna ponížilo, a jeho arcipastýře — v hermelínu — přímo podle slov přímého Jana Křtitele »člověka měkkým rouchem oděného! . . .«