Jak bychom se podle Masaryka měli změnit my sami a náš vztah ke státu i církvi?

Smysl pro stát

U nás však musí to být zdůrazněno ze zvláštního důvodu. Rakousko-uherský carismus nedovoloval nám Čechům a Slovákům rozhodující účasti ve vládě a v zahraniční politice; odsud lze si vyložit fakt, že jeví se u nás jistá bázeň před zodpovědností a že se zapomíná na to, jak naše postupování působí za hranicemi.

Vídeň nenaučila naše lidi rozhodovat a neměla je k tomu, aby se stále obzírali po světě. Avšak teď máme svůj vlastní stát a ten vyžaduje smysl pro odpovědnost a světový rozhled; jest nám třeba státního smyslu, smyslu pro stát.

Mnozí němečtí historikové a poetikové vytýkají Slovanům a také nám Čechům a Slovákům, že toho státního smyslu nemáme, že ho mají jen Němci; stačí připustit, že vídeňský a budapešťský absolutism donutily nás ke stálému odporu ke státu a tím uvykli jsme negaci státu. Tuto negaci musíme teď nahradit positivním smyslem pro stát.

Jestliže si přeji sesílení státního smyslu, nemluvím pro stát všemohoucí a absolutistický. Náš nový stát nevyžaduje pouze tento všeobecný smysl státní, nýbrž my potřebujeme pro úspěšnou administraci nové úřednictvo; chcete-li, novou byrokracii. Novou — to jest pracovitou, svědomitou, čestnou a poctivou a při tom myslící a myslivou.

Nové poměry, tvoření nového státu vyžaduje nejen od nejvyšších autorit vládních a od parlamentu, nýbrž od každého úředníka tvoření nové prakse, nestačí jen zákony a nařízení. Každý úředník je teď do jisté míry zákonodárcem. Odrakouštění administrace nesmí zůstati jen heslem!

Zkrátka — v politice vnitřní i zahraniční, musíme se teď postaviti výše, hodně výše, musíme mít odhodlanost a odvahu, být většími, být světovými.

Povznesení mravnosti

Úspěšné vybudování našeho státu vyžaduje účinný boj všech proti demoralisaci, která válkou a shroucením Rakousko-Uherska byla způsobena. Na tu demoralisaci se žaluje ve všech státech. Ale zdá se mi, že u nás se poněkud jednostranně ukazuje jen na velké přestupky, kdežto se zapomíná na přestupky v malém.

Pozoruji, že často žalují na zločince lidé, kteří sami nešetří pořádku a práva v malém. Volá se po silné ruce, po diktatuře, po přísných zákonech — já bych chtěl zdůraznit, že každý jednotlivec a jednotlivé organisace musí pracovat k očistě.

Máme tisíce a tisíce spolků, máme různé organisace a jednoty učitelské, úřednické a jiné, máme Sokol, máme obecní správy, máme svůj parlament, máme svůj tisk, ať každý ve svém působišti a okolí se zasadí o mravní ozdravení.

Neomlouvám naše poměry, pravím-li, že se mi naše nervosní netrpělivost zdá být do jisté míry neoprávněnou. Cizinci, kteří mne navštěvují, velmi často srovnávají naše poměry s poměry v okolních státech a pochvalují si náš celkový stav. Mně samému by nestačilo, že je u nás lépe než u některých sousedů. Přece musím uznat, že se poměry povlovně lepší; na každý způsob nestačí očekávat mravní pomoc a spásu jen od státu, in concreto od byrokracie.

Na jedné straně na tu byrokracii stále se žaluje, ale na druhé straně ji odevzdáváme svá pole a luka, své dílny a továrny, a konečně jí chceme přenechati i svou duši, vychování našeho karakteru. Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevný mravní základ; bez mravních, bez karakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loyálnosti k různým společenským organisacím, jejíž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže býti silné republiky.

Demokracie bez uznání mravní autority, autority zásad a povolaných osob je nemožná. Dosáhli jsme samostatné republiky, protože jsme horoucně věřili ve své národní ideály, že jsme ve svém nitru uznávali a cítili něco svatého a že jsme měli důvěru v lidi a lid; a stejně udržíme si svoji republikovu a demokracii, když budeme věřit ve své ideály, když uznáme to svaté a když budeme důvěřovat jeden v druhého. Dobří političtí spisovatelé, jmenuji ze starších Tocquevillea, ze živoucích Brycea, upozornili na Ameriku a její republiku, že je umožněna velkou úctou k náboženství a mravnosti.

Naše republika demokratická, která se vzdala starých politických autorit, která se vzdala monarchismu, militarismu, bude pevně spočívat jen na všeobecné mravnosti; podle vzoru demokratických republik, zejména Ameriky, usilujeme také o rozluku státu a církve a uvolňujeme se takto od církevní autority, jak ji Rakousko vybudovalo. Avšak to neznamená uvolnění mravnosti, nýbrž musí naopak znamenati sesílení všeobecné mravnosti.

Protože Habsburkové zneužívali církve ke své politice, proto u nás církev se dostala do nevážnosti a lidé neradi slyší mravní napomenutí; nám však nesmí stačit negace církvi, a nesmíme se stydět, positivně usilovat o zvýšení veřejné a všeobecné mravnosti, o tu vnitřní sílu, kterou Havlíček tak neohroženě požadoval. A nerozpakuji se opakovat, že v rozluce státu a církve vidím také prostředek pro sesílení autority náboženské.