Detailní pohled na výrobu peněz - jak se razí mince?

rubrika: historické články / zajímavosti, původně vyšlo: Epocha 1906, autor R. Caye.
Mince se mohou na první pohled zdát jako obyčejné kousky kovu, na kterých je jen vyražen nějaký obrázek. Jejich výroba je ale velmi složitá. Článek z roku 1906 vám detailně ukáže, jak se mince kdysi razily v pařížské mincovně.
Následující text pochází z roku 1906

Ražení peněz

Napsal R. Caye, redaktor při francouzském ministerstvu zemědělství.

Mince, které se dnes u nás razí ze čtyř kovů — zlata, stříbra, niklu a bronz i — vyrábějí se v mincovnách pochodem dosti složitým a zajímavým, jemuž dnes věnujeme svoji pozornost.

Vodítkem nám tu bude zařízení a postup práce v mincovně pařížské, jednom to z největších závodů toho druhu na světě, na niž se též vztahují připojené naše obrázky pořízené dle původních fotografií, kterých se nám dostalo laskavostí jednoho z přátel našeho listu ve správě tohoto závodu.

Moderní mincovna ovšem dávno již není dílnou, v níž se jeden peníz po druhém zvolna razí na lisech poháněných lidskou silou; dnes je to rozsáhlá továrna opatřená všemožnými technickými pomůckami, se slévárnou, laboratoří, skladišti, množstvím jemných strojů a přístrojů atd., která je s to vyrobit denně tisíce a statisíce exemplářů peněz.

Drahý kov přichází do mincovny ve formě t. zv. ingotů, podlouhlých to odlitků. První operací, které se tyto odlitky musí podrobit, je zkouška, jíž má se zjistit jakost kovu v nich obsaženého.

Kontrolloři stanoví předem váhu každého ingotu, aby se mohlo zjistit, zda váha ražených mincí odpovídá váze užitého kovu. Na ztrátu kovu při zpracování je rozpočtena jen nepatrná část původní váhy.

Když byla seznána jakost kovu, zavezou se ingoty do slévárny, kde se mají zhotovit potřebné slitiny. Drahý kov se s patřičným množstvím mědi vkládá do kelímků, kde se vlivem velikého žáru (1000 až 1300° C) ingoty roztaví; úsilným a častým mícháním se provede velmi stejnorodé smíšení obou kovů.

Než se slitina z kelímků vyleje, vezme se odtud několik kapek, které se donesou do laboratoře, aby zjistila jakost slitiny. Přestoupil-li rozdíl mezi jakostí dosaženou a zákonnou 2‰, opraví se slitina tím, že se do kelímků s roztaveným kovem přidá kov, který je ve slitině slaběji zastoupen.

Když byla zjištěna předepsaná jakost, nalévá se slitina do forem. Stříbro se slévá lžícemi o dlouhé násadě do forem tvaru tyčí o šířce 10 mm a délce 550 mm.

Bronz se vylévá mechanicky; s kelímkem se vyjede z pece, dělník otáčí kolečkem, kterým se kelímek nahýbá a vztyčuje ve stejných intervallech vyměřených dle množství kovu potřebného právě do jedné formy.

Když tyče náležitě vychladly, nechají se běžet ve stroji mezi dvěmi kotouči, které se otáčejí v téže rovině, ale v různém směru; třením o tyto kotouče se tyče očistí, načež přijdou do válcovny.

Zde procházejí ve válcovací stolici mezi válci uloženými postupně stále blíže k sobě, až nabudou potřebné tloušťky. Při této práci se tyče dle potřeby ohřívají.

Vyválcováním se z krátkých silných tyčí obdrží slabé pruhy dlouhé as 2 m, ze kterých možno vyrážet mincové kotoučky. Dříve je však nutno se přesvědčit, mají-li tyto kovové pásy potřebné vlastnosti.

Za tím účelem vyrazí dělník z každého pásu na zkoušku jeden kotouček, který zváží na malých vážkách; je-li jeho váha příliš malá, je nutno pás, z něhož byl kotouček vyražen, poslat do slévárny a přelit jej, kdežto je-li o něco těžší, nechá se ještě několikráte proběhnout válcovací stolicí.

Byl-li pruh shledán bezvadným, odešle se do dílny, kdež se z něj velmi přesnými stroji vyrážejí úplně shodné kotoučky. Dělník vsunuje pás do stroje a kotoučky vyskakují automaticky do nastavených džberů.

Když byly kotoučky vyraženy, zváží se, a současně se za účelem kontrolly zváží i odstřižené odpadky, jež se zabalí a odešlou zpět do slévárny.

Při tomto vážení se ovšem nezjistí přesná váha původní, neboť se při lití část drahého kovu nachytá na stěnách kelímků; proto se po určitém počtu odlitků kelímky rozbijí a kov se z nich sbírá.

Než se na kotoučky vyrazí obraz a nápis, musí se podrobit ještě několika procedurám. Nejprve přijdou do stroje, který lehce zdvihne jejich okraje; to je třeba, aby se mince, které obdrží později vystupující obraz, mohly rovnat ve sloupce.

Poté se kotoučky znovu vyhřívají v lité nádobě, jejíž dno se neustále otáčí, aby vyhřátí bylo stejnoměrnější. Ohřátí nesmí přestoupiti tmavočervený žár.

Mezitím se kotoučky pokryly tmavou vrstvou, neboť jejich povrch je slabě okysličen; proto je třeba je oprat. Za tím účelem se vloží do měděného děrovaného bubnu, který se otáčí kol své osy v nádobě naplněné velmi zředěným roztokem kyseliny sírové.

Po vyprání pak studenou vodou nabudou kotoučky jasného lesku. Pak se osuší v dřevěných pilinách a rozloží se na čisté plátno ve velkých měděných nádobách, kdež se parním topením dosuší.

Kotoučky se nyní prozkoumají, nejsou-li na nich kazy, a vyšetří se, zda jejich váha nepřesahuje meze dovolené zákonem.

Toto vážení se děje automaticky; kotoučky srovnané ve sloupce se totiž posunují po nakloněné rovině a dopadají zvolna jeden za druhým na misku přesné váhy, na jejímž druhém rameni je zavěšeno závaží vážící přesně tolik, kolik má vážit mince. Pod váhou jsou tři truhlice, jedna pro mince váhy správné, druhá pro těžší, třetí pro lehčí.

Je-li váha kotoučku správná, sesune se mince s misky do truhlice prostřední, je-li větší, miska se odklopí a kotouček vletí do truhlice pro kotoučky těžší, a je-li konečně lehčí, miska váhy se vyzdvihne a kotouček se smekne do truhlice pro mince lehčí. Takovýchto velice přesných vážení provede váha samočinně as 1000 za hodinu.

Kotoučky příliš lehké se posílají nazpět do slévárny, kdežto kotoučky těžší se vloží do sudu vyloženého železnými pruty, který se velice rychle otáčí.

Třením v sudě se kotoučky obrousí a ztrácejí na váze, což se děje tak dlouho, až jsou otřeny na přesnou váhu. Otřený drahý kov se posílá do slévárny.

Z kotoučků takto připravených se již mohou razit mince. Před ražením i po ražení se mince přesně zváží, takže je každý podvod nemožný.

Dřív se mince razily v lisech ručních s pákou; dnes ovšem jsou lisy opatřeny pohonem motorickým. Práce moderních lisů je tak přesná a tak rychlá, že je těžko si představiti stroje dokonalejší.

Obyčejně se mají na minci vyrazit otisky tři, a to na rubu, na líci a na válcové plošce. Na to slouží dva kužely; jeden obsahuje vyhloubený obrazec lícový, druhý obrazec rubový. Každý z těchto kuželů je připevněn na konci ocelové tyče, která se zdvihá a spouští pákou.

Otisk na válcové plošce se vytvoří trojdílným kotoučem, jehož segmenty mocně sevřou minci se strany právě v tom okamžiku, když oba kužely tisknou protilehlé její rovné plochy.

Kotoučky kovové padají automaticky do hlubiny vytvořené spodním kuželem a segmenty kotouče pro postranní otisk. Jakmile je ražení provedeno, vyletí mince do nastaveného košíku.

Na moderním lisu možno tak vyrazit za minutu 55 až 70 kusů.

Lisy jsou konstruovány tak důmyslně, že se stroj sám zastaví, kdyby obsluhující dělník zapomněl zásobit lis kovovými kotoučky; nebýt tohoto zařízení, narazily by oba razící kužele na sebe v okamžiku, kdy mezi nimi není žádný kotouč, a rozbily by se.

Mincovna pařížská má 33 takových lisů, kterými může narazit million mincí za den.

Když mince vyšly z lisu, podrobí se novým přesným zkouškám, aby se zjistilo, mají-li předepsanou váhu, správný výkres a dobrý zvuk.

Konečně se z určitého jich množství vybere namátkou několik kusů a zkouší se jich jakost chemicky i fysicky.

Nemají-li zkoušené kusy předepsanou jakost, rozlije se celá skupina, z níž byly vybrány.

Z toho patrno, jak namáhavá je práce padělatele peněz, mají-li padělky aspoň z hruba odpovídat vzezření peněz pravých, když jest jakost těchto tak úzkostlivě kontrollována.


Původní zdroj historického článku:
Epocha 1906, autor R. Caye.


témata článku:
datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
26. září 2018


Diskuze k článku „Detailní pohled na výrobu peněz - jak se razí mince?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2024 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je již od počátů svého fungování v roce 2011 provozován
na originálním redakčním systému z dílny Perpetum web design.