Jaký je rozdíl mezi tím, jak se baví lidé ve městě a na vesnici

Restaurace.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Zábavy na venkově.

Porovnává-li se život ve městě se životem na venkově, ať kterékoli třídy společenské, uvádí se vždy za přednost městského života hojnost všemožných zábav — vždyť i dělnictvo prý proto venkov opouští k vůli zábavám ve městě.

Poněvadž známe ty městské zábavy, nemůžeme potvrditi uvedený názor a to proto, že takové zábavy v každé venkovské obci jsou možny a také mnoho levněji. Věru ty zábavy městské jsou po většině velmi drahé a pravým postrachem tatíků několika dcer, jakož i mužíčků zábavy chtivých ženušek.

Neníť hlavní věcí o zábavě zábava, nýbrž paráda, pravé to dostihy v parádě. Navštíviti dva plesy v jedné a téže robě, jest pro dívku neb paní z rodiny úřednické — a po jiné snad třídě dívka z venkova netouží — touží-li vůbec po městě, nemožností.

Dáma na plese, autor kresby Charles Dana Gibson.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Tak stává se, že období plesové jest morovou ranou pro rodinu, jejíž vnadné příslušnice nedovedou si ničeho odříci. Šat za 2 až 3 sta zlatých, který si do plesu poříditi může několik málo bohatých dam, jest s to rozrušiti duševní klid jejich méně šťastných družek.

Snaha, vyniknouti nad jinou stůj, co stůj, jest údělem žen tím více je ovládajícím, čím vyšší třídě společenské náleží. Není to ctižádost, jak jí rozumí muži, ale touha vyniknouti krásou a úborem. Poslední stojí ale velmi mnoho peněz a proto hluboce zasáhá do nezbytného podkladu existence, spořádaných poměrů peněžních.

Nepřejeme venkovu ty plesy „chudých“ ani plesy „zástěrkové“, neboť i takové zástěrky jsou jen k tomu, aby vyvolali bledost na líci těch, které si podobné poříditi nemohou. A což ty ostatní zábavy ve městě?

Divadla, těch je v menších městech pořídku. Snad schůze damských spolků za účelem poučení mají lákati? Pochybujeme. Přednáška se chladně vyslechne, nepojednává-li snad o nové modě, o kráse žen a pod. Špatně by pochodil ten, kdo by chtěl snad vážné a poučné théma řešiti, dámy se chtějí bavit a jen bavit, mozeček nenamáhat různými záhadami a starostmi, vždyť jsme jen jednou na světě!

Vábná očka těkají semo tam po nových zjevech toalety anebo zabloudí v místa, kde stojí ten neb onen interessantní pán. Jako to kvítí polní žijí takové dámy v městě, nepředou ani nešijí, jen že nešatí je jako kvítka Šalamounova Stvořitel, ale mužíček a tatíček, jemuž ze samé starosti o finance vlasy vypadávají. Taková schůze je vším jiným než schůzí poučnou; nejsmeť ani ve městech tak daleko se šířením všeobecného vzdělání, jako na každé vesnici v Dánsku.

Pochybujeme, že by mohly městské zábavy sloužiti za vzor venkovu, jsou to vůbec jen zábavy pro chvilkové rozjaření. Máme za to, že na takové pravidelné zábavy na venkově není času a když se zábavě čas věnuje, nesmíme se jen baviti, ale také při ní vzdělati. Bylo na to v článcích „Na uváženou“ poukázáno, že hospodáři mají své zábavy skoro pravidelně a jest to hezké, že zároveň napsala zajisté vzorná ženuška, že jim zábavy ty přeje. Nemáme příčiny v upřímnost přání toho nevěřiti, ale být ženou, přání takové bych neschvaloval.

V obcích, kde v hostincích je veselo, jest smutno v domácnostech. Jest smutnou pravdou, že většina mužů na venkově jest většími neb menšími tyrany, kteří vše jen pro sebe reklamují, sebe za svou námahu odměňují a manželku k pouhé funkci hospodyně odsuzují. V tom hledáme jednu z hlavních příčin, že mnohá dívka, která jinak láskou lne k hospodářství, za hospodáře vdáti se nechce.

Muž patří rodině a ne společnosti, v rodině a nikde jinde má nacházeti plnost svých životních tužeb ; zle jest, když musí osvěžení hledati v hostinci. Představte si jen, mužové, jak je asi té citlivé, vás vroucně milující duši, když večer, kdy vlastně po celodenní práci nastává chvilka oddechu, v němž tak rády se duše milující v přátelském rozhovoru k sobě přitulí — když vy odcházíte!

A jaké jsou to konečně zábavy v těch hostincích? Teprvé rozproudí se při druhé neb třetí sklenici, nezasedne-li se hned k marjáši. Jsme přesvědčeni, že se žádné vážné rozhovory při sklenici piva nedaří. Po takové uměle vyvolané náladě s plnou bezpečností následuje druhý den ráno ochablost mozková, kdy právě měla by býti mysl nejbystřejší.

Nechť si nikdo nevykládá, jako bychom hospodáři tu sklenici piva nepřáli, myslíme ale, že by bylo lépe, kdyby ji pil doma, v kruhu své rodiny. Strany v obci seskupují se kol hospod, jež ovládají život v obci ; jde-li hospodář do jedné hospody, znepřátelí si druhý tábor a tak moudrý nechodí raději nikam.

Známe obce, kde věci všeobecně prospěšné nemohou jen proto přijíti k cíli, že je strana, z které návrh nepošel, ubíjí z řevnivosti. Neníť nic tak schopno různé ty nectnosti vyvolati a udržovati, jako několikátá sklenice piva ve společnosti lichotníků a podněcovatelů vyprázdněná.

Tedy takové zábavy na venkově nepovažujeme za prospěšné a máme za to, že by se měly hospodyňky jim opříti. Dříve bývalo jinak, v obci byl jeden hostinec a v mnohé vůbec ho nebylo ; toliko o posvícení se šlo do hospody. Škoda těch posvícení, kdy jednou do roka aspoň navštěvovalo se příbuzenstvo a tak rodinné a rodové svazky udržovalo.

Dnes bratři sotva se navštěvují. To byly upřímné a veselé zábavy, které dlouho v paměti utkvívaly a přáti jest si, by ta starosvětská upřímnost a srdečnost se zase vžila. Musí se s ní začnouti v rodině, nesmí hospodář považovati se za vyšší bytost než jeho manželka a jako to dělávali otcové naši, s „mámou“ se poraditi, vše ji sděliti a do všech tajů hospodářství zasvětiti.

Pak nebude jí hospodaření břemenem, najde i ve svém povolání tu jedinou čistou zábavu, radost z výsledků práce. Nejlepší zábavou buď pak ta chvilka večerní, kdy hospodář s hospodyní v kruhu své rodiny a třeba při sklenici piva pohovoří si o svém hospodářství a když dojde řeč, sáhnou oba po časopise anebo knize, jež dají novou látku k rozhovoru.

Představujeme si tedy ty nejlepší zábavy v městě, ale především na venkově v kruhu rodinném. O ostatních dovolíme si v příštím článku úsudek svůj pronésti. Nikterak ale neosvojujeme si neomylnost a bude nám vítáno mínění, třeba odchylné, ale odůvodněné; rádi poučení přijímáme.