Zdají se vám dnešní daně vysoké? Tak to nevíte, kolik se platilo za první republiky!

Přetížení průmyslu přímými daněmi a zvláště obecními přirážkami

Dnes uznává kde kdo, že průmysl, obchod i řemesla jsou zatíženy tak velikými daněmi, že další zvyšování je naprosto vyloučeno, a že nutno spíše pomýšleti na jejich snižování.

Velmi případně charakterisoval nynější finanční ministr Dr. Rašín situaci v rozpočtovém výboru slovy, že luk našich daní jest napjat více, nežli může snésti rozvoj naší výroby a hospodářský život vůbec.

Dnes tedy uznáváno jest všeobecně ohromné zatížení daněmi přímými, ale ještě v roce 1920 tomu tak nebylo. Tehdá uplatňovala se ještě různá hesla, aniž hesla ta kriticky byla zkoumána; tehdá v denním tisku některých politických stran, na schůzích i při jiných příležitostech bouřilo se proti živnostnictvu a průmyslu, že dociluje ohromných zisků, všichni živnostníci i průmyslníci beze všeho zkoumání jich situace shrnuti byli do pojmu „keťasové“ a tvrdilo se všeobecně, že ohromné jich zisky plynou do jich kapes, aniž jsou dostatečně zdaňovány.

A zatím —? Zatím nejen Národní shromáždění horlivě se staralo o to, aby válečné přirážky jak ke všeobecné dani z výdělku, tak k dani z příjmu byly podstatně zvyšovány, ale i autonomní korporace, zejména obecní zastupitelstva, vynasnažila se vší mocí, aby obecní přirážky dostoupily závratné a skutečně nesnesitelné výše. Nebylo zvláštní vzácností, že obecní přirážky odhlasovány byly až i ve výši 1000%, někdy i více, tedy že živnostník byl nucen platiti obci desetkrát více nežli státu na všeob. dani z výdělku!

Důsledky tohoto zvyšování břemena daňového a autonomních přirážek nebyly patrny hned a tedy včas, protože berní správy, které za války byly nuceny dělati pro politickou správu vše možné, jen ne plniti svůj vlastní úkol, vyměřovati daně, byly s předpisem daní velice pozadu, takže účinek nových opatření parlamentu i autonomních korporací mohl objeviti se teprve až za rok i za dvě léta.

Zajisté nikdo nevzal si práci, poměrně nepatrnou, aby si vypočítal, kolik průmyslník nebo živnostník bude nucen celkem platiti na daních a přirážkách, když stane se to neb ono usnesení. Ale také je možné, že v tehdejší době, kdy rozumné důvody mnoho neplatily, by byl leckdo řekl:

„To je jedno, když je mu to mnoho, ať toho nechá!“

Takové názory jsme tehdá také slyšeli!

Chci zde ukázati, k jakým důsledkům vedla tehdejší manie zvýšit všechny přirážky do nemožné výše. Uvedu příklady s vyšším příjmem, na nichž důsledky ty bijí do očí co nejvíce.

Provedu zdanění u poplatníka pro mírový berní rok 1914; základem pro vyměření daní na tento rok byly poměry obchodního roku 1913, a předpokládám, že poplatník ten docílil ze své živnosti ryzího příjmu 100.000 K, t. j. příjem, který mu zbyl, když uhradil veškerou režii včetně všeobecné daně z výdělku předepsané mu na rok 1913.

Tehdá bylo zdanění velmi jednoduché; předepsala se daň z příjmu, jež tenkráte neměla vůbec přirážek a uložila se sazba výdělkové daně, která doznala nepatrné změny repartiční srážkou nebo přirážkou, a ke splatné částce výdělkové daně vypočetly se autonomní přirážky, které byly dosti mírné; zemské činily v r. 1914 jen 60% státní daně, okresní přirážky činily asi 25%, pro obchodní komoru 10% a obecní kolem 100%, úhrnem pohybovaly se okolo 200%.

Z příjmu živnostníkova v částce 100.000 K činily tedy daně na r. 1914 přibližně:

daň z výdělku asi	3000 K
autonomní přirážky k dani z výdělku asi 200%	6000 K
Daň z příjmu	4841 K
celkové zdanění činilo	13.841 K t. j. 13,84% poplatného příjmu.

Ve válce bylo zdanění ovšem daleko těžší; především zavedena byla zákonem ze dne 16. dubna 1916 č. 103 ř. z. daň z válečných zisků, která později zákonem ze dne 16. února 1918 č. 66 ř. z. byla poněkud změněna, ale v sazbách celkem zostřena.

Vedle toho byly zavedeny válečné přirážky k dani z výdělku a dani z příjmu cís. nařízením z 28. srpna 1916 č. 280 ř. z. A mezitím zvolna, ale vytrvale stoupaly zemské a hlavně obecní přirážky.

Protože též zisky z výdělečných zaměstnání během války též značně stoupaly, bylo zcela pravidelným zjevem, že živnostník nebo průmyslník, který v r. 1913 vydělal 100.000 K, mohl v r. 1917 vydělali (po zaplacení režie včetně daně z výdělku) snadno 1,000.000 K. Tato částka tvořila základ pro daň z příjmu na rok 1918, pro daň z výdělku na rok 1918 a pro daň válečnou za rok 1917.

Z poplatného zisku 1,000.000 K bylo tedy vyměřiti tyto daně:

daň z výdělku asi	50.200 K
100% státní válečnou přirážku	50.200 K
asi 300% autonomních přirážek	150.600 K
daň z výdělku se. všemi přirážkami	251.000 K
daň z příjmu	64.960 K
120% státní válečná přirážka	77.952 K
daň z příjmu s válečnou přirážkou	142.912 K
válečnou daň	487.500 K
celkové zatížení příjmu 1,000.000 K činilo tedy	881.412 K

Koncem roku 1918 nastal převrat a vláda navrátila se do rukou lidu českého. Ale ten lid nešetřil; ovšem, bylo po válce a přechod z války do míru a z poddanství k samostatnosti vyžadoval mnoho výdajů, ale vedle toho bylo mnoho vydáno, co mohlo býti ušetřeno.

Ohromná vydání vyžadovala však úhradu. Zaváděly se tedy nové daně, hlavně nepřímé a zvýšeny podstatně válečné přirážky zák. z 18. listopadu 1919 č. 617 Sb. z. a n. a rozumí se samo sebou i autonomní přirážky.

A kdo měl v r. 1919 poplatný příjem 1,000.000 Kč, obdržel v roce 1920 tyto daně:

daň z výdělku asi	50.200 Kč
250% státní válečnou přirážku	125.500 Kč
asi 800% autonomních přirážek	401.600 Kč
daň z výdělku se všemi přirážkami	577.300 Kč
daň z příjmu	64.960 Kč
240% státní válečná přirážka	155.904 Kč
daň z příjmu s válečnou přirážkou	220.864 Kč
válečnou daň	487.500 Kč
celkové zatížení příjmu 1,000.000 Kč činilo tedy	1,285.664 Kč

Kdo tedy v r. 1919, když zaplatil všechnu režii i výdělkovou daň na r. 1919 se všemi přirážkami, docílil ryzího příjmu 1,000.000 Kč, byl nucen celý tento milion dáti na daně a autonomní přirážky a vedle toho ještě přes čtvrt milionu přidati ze svého majetku.

Zatížení příjmu výdělečného činilo tedy přibližně:

v r. 1914 (rok mírový) příjem 100.000 K, daně 13.841 K, t. j. 13,84%;
v r. 1918 (rok válečný) příjem 1,000.000 K, daně 881.412 K, t j. 88,14%;
v r. 1920 (rok poválečný) příjem 1,000.000 Kč, daně 1,285.664 Kč, t. j. 128,56%.

Posuzujeme-li poměr daňového zatížení mezi těmito roky, nesmíme přehlédnouti, že v době válečné, a zvláště po ukončení války nákupní síla peněz velice poklesla a že 1,000.000 Kč v r. 1920 není desetkrát více svou vnitřní hodnotou nežli 100.000 K (ve zlatě) v roce 1914.

I když tedy byla úplně oprávněna snaha, válečné zbohatlíky velmi citelně daněmi postihnouti a jim značnou část nereelně nabytých zisků odejmouti, přece jen nebyla tato naprosto nerozumná výše daní a přirážek odůvodněna. Takové zatížení daňové, kde všechen zisk je pohlcen daněmi, odporuje naprosto rozumu, a není zajisté třeba nepřípustnost takového postupu zvláště dokazovati.

K těmto koncům musilo to dojiti, protože zde působilo šest proudů, které nahrnuvše se do jednoho řečiště, způsobily tuto záplavu daňovou. Z těchto šesti proudů bylo pět progressivních.

Nejen daň z příjmu je progressivní, ale i válečné přirážky k ní byly upraveny dle progresse víc a více zostřované; dle zákona z r. 1916 počínala totiž válečná přirážka 15% u příjmu 3000 K a stoupala do 120% u příjmu přes 200.000 K, ale zákonem z r. 1919 počínala sice u příjmu 3000 K zmírněným procentem (10%) ale stoupala až k 350% u příjmu přes 3,000.000 Kč; zákonem však z 12. srpna 1921 č. 336 Sb. z. a n. válečná prirážka na roky 1921 a 1923 ještě více zvýšena a počíná se 20% u příjmu 6000 Kč a dostupuje výše 600% u příjmu přes 20,000.000 Kč.

Stejně všeobecná daň z výdělku, ač má charakter výnosové daně a v této své vlastnosti by měla býti dle požadavků theorie daní kvotovou, připojila se k výminkám, které tvoří v této příčině některé výnosové daně, a jest rovněž daní progressivní.

Podobně i válečné přirážky dodržely princip progresse: v roce 1916 byly určeny 60% pro poplatníky menší (ve III. a IV. třídě) a 100% pro poplatníky větší (v I. a II. třídě); zákonem z r. 1919 byly zvýšeny na 250% řádné daně, činí-li daň více než 2000 Kč, na 150% číní-li daň více nežli 300 Kč, ale nejvýše 2000 Kč, na 100% pro daně přes 60 Kč do 300 Kč a jen u nejnižších sazeb daně z výdělku do 60 Kč ponecháno dřívějších 60%.

Daň válečná byla konečně též progressivní, zabírajíc u prvních 10.000 K „vyššího“ příjmu 5%, ale dostupujíc 60% u příjmů přes 300.000 K.

K těmto pěti progressivním proudům přikročilo pak několik autonomních korporací, které neobezřetně, ale za to tím štědřeji obdařily základní sazby všeobecné daně z výdělku úhrnem několika sty procent autonomních přirážek.

Za těchto poměrů a zejména, když nikdo nevzal tužku do ruky a nesečetl, co dělají tato jednotlivá břemena dohromady, pak ovšem nemůžeme se diviti, že ryzí příjem, jako fond, který byl základem pro vyměření daně, byl brzy nejen, vyčerpán, ale že ještě se hodně nedostávalo — aspoň někde.

Progressivní charakter všech těchto součástek daňového břemena působil, že toto břímě nezatěžovalo poplatnictvo stejnoměrně, ježto postihovalo poplatnictvo s menším příjmem nepoměrně méně, nežli poplatnictvo s větším příjmem. Výše daní s přirážkami byla utvořena tak, že jen do určité výše příjmu bylo s výhodou více vydělávati; byl-li však tento bod překročen, zabíraly daň takovou část příjmu, že zbylo poplatníku absolutně méně, nežli druhému, který méně vydělával.

Vypočítal jsem, že v r. 1920 v městě, kde činily všechny autonomní přirážky 604%, platil poplatník

s příjmem 20.000 Kč na daních 3.280— Kč
s příjmem 40.000 Kč na daních 11.219,85 Kč
s příjmem 120.000 Kč na daních 54.704,30 až 62.704,30 Kč
s příjmem 300.000 Kč na daních 187.216— až 227.216— Kč
s příjmem 1,200.000 Kč na daních 1,281.996— až 1,509.996— Kč

Abych tedy veřejnost upozornil na skutečný stav věci, zejména na to, že daně dosahují někdy takové výše, že přesahují svou základnu, t. j. že jsou vyšší nežli příjem poplatníkův, uveřejnil jsem v „Základu“ v květnu roku 1920 článek: „Zatížení obchodu a průmyslu přímými daněmi v r. 1919 a 1920“, v němž jsem ukázal, jak ohromné daně budou na tato léta vyměřovány z poplatného zisku.

Mým vývodům nechtěly některé kruhy i odborné věřiti; z nedorozumění vytýkaly mně, že dopustil jsem se ve svých výpočtech chyby, přehlédnuv, že daň z výdělku jest položkou odrazitelnou a rozhodně popíraly, že by daně přesahovaly příjem.

Jiné kruhy pak byly mým článkem pobouřeny, že jim kazím takto jich polní tažení na obecní přirážky; o věci psáno bylo i v místním tisku ovšem zcela neodborně; dokonce s jedné strany použito bylo mého úředního postavení a podána v Národním shromáždění interpelace, jako kdybych bouřil proti republikánským zákonům.

Uveřejnil jsem nový článek v „Základu“ v č. 11./12. z r. 1920 a k žádosti na mne vznesené vydal brožuru,*) kde jsem obšírněji stav věci objasnil a podrobnými výpočty svá tvrzení dokázal.

Námitek proti mým výpočtům jsem potom více neslyšel. Ale nejen to! Brzy na to dostalo se mně vydatné pomoci a to od samého tehdejšího ministra financí Dra Engliše, který prvý officielně prohlásil, „ .... že jsou jisté podniky, které více platí daní, nežli mají příjmů, zaviněno jest systémem přirážkovým. Za tím účelem připravuji sanaci financí obecních.“ („Nár. Listy“ ze dne 26. srpna 1920 prvá stránka, druhý sloupec dole.)

Tímto autoritativním prohlášením byl plným právem dosavadní systém přímých daní neodvolatelně uznán jako neudržitelný a snahám různých obecních zastupitelstev, hnáti obecní přirážky do šílené výše, zasazena rozhodná rána.