100 let českého rozhlasu: Co slyšeli posluchači při prvním československém rozhlasovém vysílání v roce 1923?

Posluchačka rozhlasového vysílání.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Od ucha k uchu

»Hallo — zde radiostanice OKP ve Kbelích u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu v Praze II., Národní třída číslo 26, který organisuje rozesílací službu československou a vysílá každodenně v 19 hodin 15 minut na vlně 1150 metrů hudební a zpěvní produkce umělců, sportovní zprávy z celého světa, předpověď počasí státního ústavu meteorologického a kromě toho vysílá mimo soboty a neděle bursovní výsledky pražské celkové bursy...

Radiojournal opatřuje svým předplatitelům úřední povolení k provozu a přechovávání přijímací stanice a dodá dokonalé přijímací aparáty, takže každý může použíti radiotelefone ku své zábavě a poučení...

Radiojournal pracuje ke stálému zdokonalení a rozšíření rozesílací služby, aby dosáhla oné výše jako v Anglii, Francii a Americe, kde jest již dnes významným kulturním činitelem a volá k spolupráci veškeré bezdrátové stanice státní, vojenské a cizozemské a žádá je o sdělení na jakou vzdálenost a jak produkce slyší.«

Toto je hlášení, jakým se ozýval po prvé do světa československý rozhlas před více než desíti lety ústy hlasatele a praděda hlasatelů pana Dobrovolného. Každý den a třeba několikrát za večer.

Ale po několikáté už to nebylo docela přesně rozčleněno, takže sluchátka, nebo nedokonalý amplion se ozýval často jediným slovem, které se pak začínalo takto: »Halózderadiostaniceókápévekbelíchuprahy...« a končilo: »... najakouvzdálenostajakprodukceslyší«.

A potom přišly zprávy sportovní a předpověď počasí, nějaká hudba a zpěv a brzy se končilo: »Hallo, prosíme naše posluchače, aby nám oznámili výsledky dnešního poslechu. Zároveň upozorňujeme černé amatéry, aby neprodleně přihlásili své tajné stanice a tím se vyvarovali nepříjemností, jež by jím toto tajné poslouchání mohlo způsobiti. Tím končíme dnešní vysílání a přejeme všem posluchačům dobrou noc. A. D. konec. Nezapomeňte uzemniti antenu!«

Toto je hlášení z doby pro rozhlas kamenné, z dávnověku našeho rozhlasu, kdy zpěvák při produkci v atelieru při »rozesílání« hudby musil ležet pod klavírem a kdy se kdekdo z umělců, kteří dnes v rozhlasu působí velice rádi, zdráhal »propůjčit se k něčemu takovému«, jako je zpíváni nebo hudba pro rozhlas.

Tenkrát se netušilo, že rozhlas zakrátko naonduluje celou zeměkouli nesmírnými spoustami vln různé délky a nikdo nečekal, že se bude jednou prostírat po světě jako jeden z nejmodernějších prostředků rozšíření kultury, zábavy a zpravodajství.

Ale už je to tak a radio jde světem, jeho hlasy letí od ucha k uchu, do mikrofonu jako do násypky mlýnice se sypou miliony a miliardy zvuku, aby se přenesly z velikého města do nejvzdálenějších samot, aby spojily miliony lidí před ampliony a pod sluchátky v společenství uší i duší.