Česká kuchyně a vznik Československa: jak se české jídlo změnilo po roce 1918

Co nám přidal svět.

Dvacet let samostatného života ubralo nám na selskosti a přidalo nám světáctví.

Dnes máme hostince: to je vepřová, zelí a knedlík — a restaurace: to je už rostbeaf, francouzský salátek a hors ďoeuvre. Před dvaceti lety jsme jedli jablka, hrušky a švestky — ovoce, které vyrostlo v našich zahrádkách.

Dnes můžeme snídat grapefruity nebo americké pomeranče a vůbec nemusíme býti milionáři. České městské trhy dnes zásobuje Amerika, Italie, Francie i východní kraje republiky.

Česká kuchyně doznává v posledních dvaceti letech důkladné poevropštění a vytrvalá a soustavná novinářská propagace naučila i zaostalé hospodyně novým úpravám jídel.

Když jsme vařili doma po prvé majonézu, měli jsme podobný pocit, jako když jsme byli dětmi a dostali zmrzlinu: pocit něčeho vzácného, co se dostává jen za vytržený zub. Pak jsme přišli na to, že je to trochu oleje, ocet a citron, věc velmi prostá a ke studené zelenině výtečná. Zařadili jsme ji do domácích pochoutek — a dnes je běžná.

Už si ani neuvědomujeme, že jsme nedávno neznali papriky a nekrájeli je samozřejmě do míchaných vajíček, že syrová rajčata a chléb s máslem dostávají teprve naše děti, že opékaná šunka na slanině je jídlo anglické, že vařenou rybu, politou rozpáleným máslem, jsme jedli po prvé někde ve Francii nebo v Belgii, že recept na úpravu syrové zeleniny nám dala jedna Francouzka, že vařená kukuřice přišla ze Slovenska, že nafouklý krupicový nákyp je recept tetičky, která žila ve Vídni, a kaše z ovesných vloček že je americké národní jídlo.

Z typické české kuchyně stává se kultivovaná kuchyně mezinárodní na českém základě, a teprve teď to začíná být pestrý jídelní lístek. Kultivovaný Pražan jí právě tak výborně, jako kultivovaný Francouz nebo Holanďan, jí jenom trochu jiné věci.

Ale jeho strava je právě tak vtipná a vábná, plná fantasie, vyžaduje zkušené ruky umělce a pracovníka a dovede povzbudit a rozjařit, jako kterákoli kuchyně na světě.