Fotografie v roce 1901: co bylo zakázáno fotit a jak fungovalo autorské právo

Fotograf.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Právo fotografie.

Zdá se býti k víře nepodobno, že opravdové v určitějších slovech zákona vložené »právo fotografie« v Rakousku teprve od 31. prosince 1895 existuje.

Tento den vstoupil totiž v platnost zákon, jednající o právech vlastnických děl literárních, uměleckých a fotografických. Uplynulo skoro 50 let od vynalezení fotografie a během doby té dostalo se fotografii příjemného uznání, že byla postavena po bok umění, alespoň ve smyslu práva.

Stalo se to ovšem více z nouze — usnesením nejvyššího soudního dvoru, který uznal možnost, v posledních desítiletích vždy víc a více se rozšiřující a uznání dosahující díla fotografická před napodobením chrániti. Neb starý patent z r. 1846 mluvil pouze o dílech z oboru literatury a umění.

Postavila-li praxe soudní fotografii na jedné straně vedle umění grafického, přece na druhé straně mluví o uměleckém řemesle fotografování. Musí tudíž přívrženci vzdor tomu, že právě v poslední době snahy umělecké zvláště v kruzích amatérských vždy víc a více se rozšiřují, spokojiti se chtě nechtě s uznáním, které se nalézá ve vládní předloze nového zákona a jež zní asi následovně:

»Nemohlo býti sice neuznáno, že ve fotografii jest co jednati s umění podobným a zvláště v novější době na značnou výši dokonalosti se vyšinuvším, avšak přece ne se skutečným uměleckým jednáním.« —

Chceme-li pojednati několika slovy o »Právu fotografie« naskytá se první osobní otázka, nám jaksi nejbližší: Co vše mohu fotografovati? Ač lidské oko jako vzor, který sloužil optickému průmyslu v nejnovější době k ohromné dokonalosti přivedené čočce fotografické, toliko co do kresby detailů často předčeno bývá, jest přece i pro nejsnaživějšího fotografa hranice co může a hranice co smí fotografovati.

Vše co oko vidí, nelze fotografovati.

Nejprvé již k vůli místu, ze kterého by se snímek zhotoviti měl. Ač jest přístroj fotografický velmi lehký a různými způsoby ku každému fotografování přizpůsobilý, přece může fotograf jen na vlastní půdě, na veřejných cestách, silnicích, náměstích atd. fotografovati, na cizí půdě však jen s povolením majetníka smí svůj stroj postaviti.

Již ustanovení toto tvoří nepříjemnou a často obtížnou hráz. Jest známo, jak obmezeno bylo fotografování na pařížské výstavě a na sletu všesokolském a jak značný poplatek za použití ručních strojů byl vybírán.

Zobrazování volné přírody a všeho co v ní žije a se pohybuje, jest právě tak málo zamezeno, jako fotografování obrazů ulic a děl stavitelských. Průmysl fotografický i zde bystře hleděl zjednodušiti fotografování, a aby fotografující nebyl pozorován, dodává k hotovení scen uličních a života lidu přístroje nenápadné v podobě knihy, kukátka atd. Objevily se i fotografické aparáty v klobouku a v dírce vesty. —

Stále rostoucí počet amatérů činí mnohá místa lázeňská a výletní takřka nejistá, ale proti tomu není zbraně. Každý musí býti připraven, že se vzácný obraz jeho objeví na nějaké pohlednici nebo že drahé jeho já v hrozně přirozených pohybech putovati bude kdesi na plátně, při promítání kinematografem.

Jedna útěcha zbývá ještě bojácným. Ku »směti« fotografovati náleží i »moci« a tohoto schází často, ba velmi často mnoho. Kdyby každý snímek, zvláště začátečníka, a ti jsou v ohledu tom nejzuřivější, se zdařil, nemohly by továrny na suché desky dělati tak výtečné obchody, jaké dělají nyní.

Více obmezený jest fotograf, jedná-li se o fotografování, napodobení, po případě rozmnožování děl uměleckých. Pod jménem tím vyrozumívá zákon obrazy, kresby, rytiny, dřevoryty a jiné výrobky umění grafického, dále díla sochařů, rytců a jiná plastická. Nehledě k tomu, že v obrazárnách a sbírkách vůbec fotografování zřídka se dovoluje, jest vůbec napodobení zmíněných uměleckých předmětů, ať se to děje zvláštním způsobem uměleckým aneb mechanickým, nevyjímaje fotografii, jistým podmínkám podrobeno.

Napodobení děl uměleckých, jež se nalézají na veřejných místech (ulicích, náměstích) jest beze všeho dovoleno, zároveň i rozšiřování otisků fotografických. Prodávání otisků ve větším množství jest však bez dovolení autora zakázáno. Povoleno jest také zobrazení jednotlivých děl uměleckých, sloužících k objasnění obsahu knihy neb časopisu, když hlavním obsahem knihy jest text t. j. slovo a obrazy pouze k vysvětlení jsou přidány.

Jest však povinností udati původce originálu aneb použitého pramenu.

Tím způsobem jest možno nejen vydavatelům poučných knih, ale i illustrovaných časopisů lehce okrášliti díla vydávaná četnými obrazy. Právům cizích autorů, jak zkušenost dokázala, nečiní se popularisováním jich prací ani materielně ani ideálně škoda žádná.

K vysvětlení nutno podotknouti, že zákon uznává za díla fotografická veškeré výrobky, při jichž zhotovení fotografického procesu použito bylo, jako nutné pomůcky. Náleží sem tudíž nejen hotovení kopií přímo z negativu, nýbrž i veškeré reprodukční procesy zakládající se na fotografii, jako fotolitografie, fotozinkografie atd.

Poslednější má pro mechanické rozmnožování fotografických snímků ještě mnohem větší důležitost než přímá kopie. Seznati to možno nejlépe na nepřehledné řadě illustrovaných časopisů, používajících tohoto levného a při pečlivém provedení i pěkného reprodukčního způsobu místo drahého dřevorytu.

Fotografii náleží nejen v udaných mezích právo díla jiných umění zobrazovati, nýbrž má též míti zákonnou ochranu děl a výrobků svých často s velkou pílí a vynaložením značného času a výloh zhotovených. Tato ochrana jest právem amatérským při pracích fotografických toho způsobu, že všeobecně každý, kdo fotografické snímky zhotovuje, jako původce (autor) jich má výhradní právo, své dílo uveřejniti, fotografickou cestou rozmnožovati a rozmnožené prodávati.

Napodobení fotografie pomoci vlastního způsobu uměleckého (malířství, plastika, umění kreslířské) nenáleží výhradně autoru fotografie, nýbrž právo toto má každý. Jest tudíž také dovoleno, dle vydané fotografie zhotovenou kresbu rozmnožovati pomocí dřevorytiny.

Vynález umění fotografického zdomácněl nejprvé na poli zobrazování osob, portrétování, a jest ještě nyní většina fotografů z povolání pouze směrem tímto zaměstnána. Jelikož každé právo autorské dle obsahu nejen hmotné nýbrž i osobní zájmy obsahuje, musel zákon od pravidla, že přes řemeslně zhotovené fotografie právo autorské majiteli živnosti náleží, ohledně portrétů učiniti výjimku. —

Svrchu zmíněné výhody práva autorského náleží při fotografii portrétů objednateli a právo k provedení jich jest i pak, když objednatel i jednou z vyfotografovaných osob jest, ve všech případech na souhlasu všech zobrazených osob možné a v případě, že by některá osoba mrtvá byla, přechází právo toto na dědice.

Uvedeme příklad velmi poučný. Jistý fotograf prodal jisté berlínské firmě, která se hotovením pohlednic zabývá, množství starých negativů portrétních. Způsobem tím stalo se, že mladé žínce jistého uherského továrníka dostalo se pochybné cti, býti zobrazenu na pohlednici a vyloženu ve výkladních skříních mezi kráskami chantánu a jiných nižších místností.

Jiný markantní případ porušení práv autorských, všeobecně známý, stal se při smrti knížete Bismarka v místnosti, kde mrtvola byla vystavena.

Mžikové fotografie pouličních scen, obsahující obrazy různých osob náhodou přítomných, nemohou již vzhledem k smyslu slova mezi portréty býti počítány.

Uveřejňování portrétů svých bez svolení zobrazeného musejí si pouze nechati líbiti osoby, které cestou zákona k úředním účelům se vydávají, jak to zvláště policie při vyhledávání zločinců často činí.

Mají-li jiné fotografie než portréty, tedy krajinky, architektury, genry atd. práva autorského požívati, jest nutno při prvním uveřejnění jich na obraze, po případě na kartoně jméno neb firmu, dále bydliště autora neb nakladatele, a rok, kdy obraz byl vydán, udati. Schází-li jediný z těchto údajů, nepožívá, není-li to portrét, práva autorského.

Anonymní neb pseudonymní vydávání fotografií se zákonem neuznává.

Předpokládá se však, že u obrazů všemi údaji opatřených rozmnožování jest správné, když jest od původce samého neb od toho, jemuž původní deska byla přenechána k účeli rozmnožování a rozšiřování. Jinak jest to zasáhnutí do práv autora a tudíž čin trestný.

Zákonná ochrana fotografických výrobků končí desátým rokem po zhotovení snímku, a když rozmnožení se stalo správným způsobem jak svrchu udáno, deset let po prvním vyjití otisků.

Vše, co bylo udáno svrchu o přípustnosti zobrazení jednotlivých děl uměleckých, jakož i použití rozmnožování při udání pramenu k vysvětlení samostatného díla slovního, platí i o reprodukci fotografií i tehdy, když se k tomu použije procesu fotografického. Není-li to tedy žádné zasáhnutí do práv autorských, nejedná-li se o nedovolené rozšiřování podobizny.

Zasáhnutím do svých práv poškozenému autoru jest volno, bud pomoci trestního soudu se dovolávati, aneb při civilním soudě náhrady se dožadovati. V každém případě může zabavení výrobků a k hotovení jich potřebných desek, jakož i přiměřenou peněžitou náhradu za utrpěné příkoří a jiné osobní škody požadovati.

Jak obyčejně sloužil rakouskému zákonu o právu autorském za vzor zákon uherský a říše německé. Rozdíl jest pouze v tom, že v Uhrách a Německu právo autorské pouze pět let trvá, kdežto v Rakousku jak podotknuto 10 let. V roce 1899 projednáno bylo s Německem ujednání o chránění práva autorského, které však schválení parlamentu dosud neobdrželo.