Páter Koniáš a pálení českých knih - jak to bylo ve skutečnosti

Čtenáři.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Ničení nekatolických knih

Proti knihám, jejichž obsah se odchyloval od náboženského názoru církve římské, vystupovalo se již za středověku; kacířské knihy se pálily a tím se zároveň odsuzovali jejich původcové.

Reformace zarazila tento postup. Knihy censurou neuznané bylo zakazováno tisknout. Vznikla myšlenka množící se knihy učeni římské církve nebezpečné pro poučení kněží sestavovat do zvláštních seznamů. Od r. 1564, kdy byl vydán na rozkaz papeže Pavla IV, „Index líbrorum prohibitorum“ t. zv, Tridentský, otiskoval se opět a opět.

Seznamy knih pro katolickou církev závadných se rozmnožovaly v jednotlivých zemích; nejvíc tu vynikla země inkvisitorů, Španělsko, Jesuité u nás se vrátili k násilí středověku a knihy pálili; chtěli odklidit i knihy v minulosti vydané. Světskou mocí v tom byli podporováni. Nedálo se to — jak se u jesuitů rozumělo samo sebou — bez obřadů do očí bijících: na Zelený čtvrtek bývala opakována kletba na ty, kdo bludné knihy tiskli a rozšiřovali nebo neodevzdali ke zničení.

Zpívána byla přitom pověstná jesuitská píseň Zapalte kacířské bludy, která je nad jiné charakteristický projev náboženského a kulturního běsnění. Vznikla na počátku XVIII, století, potom byla po celé půlstoletí častěji obměňována a také zpívána. Aspoň první tři slohy ukázkou:

„Zapalte kacířské bludy,
Zkazte pekelné obludy,
Spalte pohanskou nevěru
I každou babskou pověru,

Nechceš-li ty se škvařiti,
Bludné knihy hled spáliti,
Dokavadž tobě čas slouží,
Bys nespad v pekelnou louži.

Hořiž, hořiž, Jene Huse,
Ať nehoří naše duše;
Hořiž, Martine Lutere,
Čert se o tvou duši dere.“

Dalších šestnáct čtyřveršových sloh je asi kolektivní výtvor rozličných misionářů, kteří si vybírali jména nekatolíků podle své znalosti a dávali je lidem zatracovat.

Uměli vymýšlet pro kacíře tresty, které plodil v jejich mozku rým: Žižka má hořet „jak v smůle smažená šiška“,.., „vhoďte tam Jiříka Strejce, Ať žere smradlavé vejce“. Sotva kde jinde se najde taková mravní surovost zvrhlých veršovců. která byla vtloukána lidu skoro jako obřadní poučení o věcech náboženských. Hanbíme se za tu píseň tím víc, že uplynulo aspoň půl století, nežli ji vzali z užívání.

Antonín Koniáš

Jméno nejzarytějšího jesuitského ničitele tajných knih českých si získal Antonín Koniáš nebo spíše Koňas (1691—1760), Pocházel z pražské knihtiskařské rodiny. Vyučil se u jesuitů, v jejichž školách nabyl mistrovství filosofie. Učil pak na školách jesuitských. Celý svůj život zasvětil ideálům jesuitským: neúnavně čítal, psal a jmenovitě kázal.

Přes třicet let promisionařil; kde tušil řád nejzatvrzelejší kacíře, tam býval posílán Koniáš jako organisátor misionářské činnosti: na Hradecku, na Berounsku, na Milevsku, na Litomyšlsku a jinde. Koniáš měl zanícení velkých kazatelů asketů; jako Milic dovedl kázat denně třikrát i pětkrát, česky a německy; ilustroval je i herecky: na kazatelně stával třeba s těžkým řetězem na krku.

Zprávy o něm praví, že přitom upadal až do mdlob. Hrůzy pekelné a očistcové uměl prý tak drasticky vyličovat, že z jeho posluchačů někteří až zešílili, jak o tom vypravuje svědek Koniášových kázání F. M. Pelcl. Chtěl takto zachraňovat duše bližních od věčného zatracení.

A stejnou obětavou horlivost osvědčoval Koniáš v slídění po nekatolických knihách. Vypisoval z jesuitských starších seznamů a katalogů závadné knihy, psané po česku, po latinsku, po německu a po francouzsku; sám pak čítal v knihách dnem i nocí, aby v nich lovil kacířský obsah. Koniášovu obvinění z nepravověrnosti neušly ani knihy katolíků, zvláštní ironií osudu ani „Česká kronika“ papeže Pia II.

Aby byl i věkům budoucím dán přesný návod k dílu podobně bohumilému, sestavil Koniáš podle vzoru papežských „Indexů librorum prohibitorum“ rukověť „Clavis haeresim claudens et aperiens, Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající aneb registřík některých bludných, podezřelých neb zapověděných knih“. . .

Na světlo vydaný v Hradci Králové 1729, po druhé 1749 dvojnásob rozšířený. Před seznamem knih má autor úvod, proč je nutno bludné knihy vykořeňovat a prozrazovat jejich úkryt. Ještě r. 1770 dal arcibiskup pražský vytisknout jiné zpracování Koniášova „Klíče“, obmezené jen na české knihy, z pozůstalostí Koniášovy: Index bohemicorum librorum prohibitorum et corrigendorum.

Bylo to v době, kdy se na západě dávno jíž uplatňovaly i ve veřejném životě myšlenky osvobozující. Koniáš a jeho pomocníci rozmetávali cestu, vedoucí k české minulosti, k českému myšlení a cítění. Koniáš zavrhoval spisy, — ovšem i bible —, napsané mezi lety 1414—1620, nebo aspoň před nimi varoval, pokud je sám nepročetl, jako podezřelými.

S Koniášem se nikdo z jesuitů nemohl měřit co do úspěchů v boji s knihou. On sám vyslídil a zničil přes 30.000 knih. Jeho „Klíč“ však zůstával hroznou zbraní proti knize v minulostí v rukou jiných. Rány zasazené české literatuře „Klíčem“ a „Indexem“ pomáhali pozdější literární historikové léčit těmi knihami samými; zjišťovali z nich knihy české, jinak zapadlé.

Za ničené knihy dával Koniáš majitelům odebraných knih spisy vlastní, „neomylně římsko-katolické“. Byla to hlavně „Cytara Nového zákona... aneb Písně celoroční (po prvé byla vytištěna r. 1727 v Hradci Králové a potom ještě třikrát). Koniáš přejímal starší písně duchovní, jako jesuita Štajer. V písních, které vytvořila doba protireformační a jmenovitě pořadatel „Cytary“ sám, je ovšem také těžká nálada ze strachu o život posmrtný. Lidovou řeč, jmenovitě její slovní zásobu, měl Koniáš v moci.

Druhý obšírnější spis Koniášův byla jeho „Postila“ neboli „Vejtažní naučení na všecky nedělní a sváteční epištoly, též evangelia celého“ (po prvé v Hradci Králové 1740 a potom ještě dvakrát). Právě z tištěných kázání Koniášových možno usuzovat, jak mělké byly jeho myšlenky, jak pozbývaly, odděleny jsouce od jeho viditelné osobnosti, účinnosti. Ve dvou spisech chtěl Koniáš utvrzovat důvěru a lásku k církvi římské.

V svém počínání našel Koniáš bohužel horlivé učedníky, některé i mezi nej učenějšími členy řádu. Jesuity byl český národ aspoň navenek uveden do jediného ovčince. Jesuité nenabyli ani po dvěstěletém působení v českém národě jeho důvěry, tím méně jeho lásky. V českém národě pořád tušili kacíře a národ v nich hubitele svého ducha. Málem by byl tuto snahu zaplatil svou existencí.

Jen okolnost, že ohrožující jej národ německý byl v té době také hmotně i kulturně ochablý, dopouštěla českému národu osvětově živořit půl druhého sta let a zachovat svou individualitu. Když se Němci obrozovali, bezděky posilovali jejich nejlepší duchové obrození také u Čechů.

O Koniášovi jako typickém zástupci jesuitismu v úpadku bylo u nás častěji psáno. Větší pozornost mu věnoval již F. M. Pelcl v „Gelehrte und Schriftsteller der Jesuiten“. Jan lg. Hanuš napsal obšírnou studii „O působení jesuity Ant. Koniáše v literatuře české“ v ČČM 1863, 77 n. Koniáše vykládá jako typ doby a mluvčího současných panujících názorů katolické církve. Apologetického rázu jsou studie Ant. Podlahy, „Život a působení Ant. Koniáše; Sbor, histor. kroužku „Vlast“ 1893, seš. 2., str. 3 n.; týž v ČČM 1895, 321 n.; týž, „Kolik a jakých knih bylo v Čechách ničeno a zapovídáno“, Vlast VI, 1895, 481 n.

Počet knih Koniášem spálených, jak byl přejímán od nejmenovaného jesuity v životopise Koniášově, totiž 60.000 exemplářů, redukuje Podlaha na polovic; českých pak že odsoudil 1233 a z každého průměrně asi 13 exemplářů; spisů prý „většinou nicotných“.

Obrana po této stránce je nezdařená, Koniáš sám v své žádosti k stavovskému sněmu — uveřejnil ji V. J. Nováček v LF 33, 1906, str. 48 nsl. — udává, že chce vydat Postilu náhradou za knihy kacířské, kterých prý ročně sebere víc než tisíc — činí prý tak již po 30 let. Počet knih Koniášem zničených je pro posouzení činu vedlejší; on sám by byl jistě raději zničil 60.000 knih kacířských nežli 30.000.