Rok 1896: Podivná teorie, vysvětlující krátery na Měsíci

Poslední čtvrt měsíční.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Povrch Měsíce.

Měsíční povrch jest již dávno předmětem pilného pozorování, nýbrž i domněnek o způsobu povstání.

V sezení francouzské akademie věd ze dne 28. ledna 1895 předložil Stanislav Meunier, zabývající se pokusnou geologií, nové pokusy, na které byl přiveden pojednáním, nalézajícím se v díle Paulbetta Scrobea, jednajícím o sopkách z r. 1825.

Tam se nachází tato poznámka: »Naplníme-li obyčejnou nádobu na vaření asi na 2 palce vysoko sádrou, rozdělanou s vodou, a uvedeme-li ji do prudkého varu, zůstavují bubliny páry, rychle za sebou vystupující, po dostatečném zhoustnutí této kaše četné kruhovité prohlubiny, vroubené zvýšeným okrajem. Tyto prohlubiny mají zcela stejný tvar, jako měsíční kratery, tak že mimovolně vzniká v pozorovateli přesvědčení, že se na měsíci podobný výjev musel odehrávati, jehož stopy tyto kratery tvoří.«

Stanislav Meunier, jenž se odedávna zabývá studiem experimentální geologie, chopil se tohoto vodítka, a prováděl podobné pokusy s různými změnami. Především seznal, že má změna složení upotřebené kaše značný vliv na výsledek pokusu; k těmto jest však nezbytně zapotřebí plynového hořáku, který dovoluje náhlé uvedení do varu, a stejně náhlé jeho přerušení při úplné nehybnosti vařící se látky.

Pomocí tohoto zdokonaleného zařízení docílil Meunier u svých umělých kraterů všecky jednotlivosti, které se nalézají též na měsíčních, což se Scropeovi při jeho nedokonalých pomůckách nepodařilo.

Nalezl na př. uprostřed krateru malou vyvýšeninu kruhovitou, dále spozoroval, že kratery jsou seřaděny dle rozdělení tepla plamenů, po dvou, po třech i více. Stávalo se též, že se v jediném velkém krateru vyvinulo několik menších, a že byl povrch takového krateru zcela jiný nežli povrch ostatní ztuhlé massy, což bylo taktéž na měsíci spozorováno. Konečně zůstávaly veliké plochy úplně nezměněné, celistvé, kterým se dává na povrchu měsíčním jméno pevnin a moří.

Rozdíl těchto dvou povrchů stane se teprve zřetelným, posypeme-li kaši při počátku varu tenkou vrstvou zbarveného písku. Erupce vynesou bílou kaši sádrovou na povrch, vystřikující občas kapky padají na pískem posypaný povrch a tvoří bludné balvany, pozorované v měsíčních mořích. Konečně tvoří se vypařením největší části vody trhliny, prostupující všemi ostatními útvary.

Silnější vrstva písku, představující vrstvu hornin, tvořících povrch naší země, vyvolává úkazy, obdobné zemským sopkám. Výbuchy jsou menší, kratery menších rozměrův, a z nich vyvírá kaše, znázorňující vytékání lávy.