Rok 1903: Kdy stát konečně začne kontrolovat a trestat prodej nekvalitních a falšovaných potravin?

Lichva v potravinách.

My dělníci, kteří každé sousto, které do úst vkládáme, koupiti musíme, aniž bychom byli svědky způsobu výroby potravy té, vším právem stěžovati si můžeme na křiklavé lichvaření se všemi dělníku potřebnými věcmi a potravinami zvláště.

Falšování potravin, přehánění cen jsou na denním pořádku a vláda klidně přihlíží, jak dělnictvo těžce vydělaný groš věnovati musí za věc pochybné ceny. Tyto zjevy nejsou ovšem mezi těmi, kteří mají mravní cit, zabraňující jim vykořistiti druhého, ale naproti tomu bují tam, kde takovéto mravní city jsou hlavně prodavačům španělskou vesnicí, což v nynější době lehce pochopiti jest nám možno.

Vada doposud vládnoucích státních zásad spočívá v tom, že k otázce této chovají se ve větší části zcela pasivně. Zevní svět tvořil a tvoří doposud území, na němž vládne stát, a vnitřní svět duševní s jeho vědomím a svědomím byl územím, kde vládly církve, aniž by stát to právo měl do území toho zasáhnouti svojí mocí. Církve dle jich doznání povolány jsou k tomu, by pozdvihly jednotlivce na jistý stupeň mravní dokonalosti.

To však, co nyní se odehrává, to nemravné odíráni dělníků nasvědčuje, že církve jsou toho vzdálenější, vlastně že zcela jiný zájem na starosti měli než tento, poněvadž po staleté působnosti jich místo co by se poměry zlepšiti měly, zhoršily se.

Musí tedy nadejíti doba, kdy stát sám uznati musí za nutné zasáhnouti ve svědomí těch jednotlivců, kteří kupující proletariát takovým způsobem přímo okrádají.

Jednotlivec má oproti státu nárok na ochranu proti každé nerovnosti hospodářské a tato věta v pochybnost brati se nedá a naopak má stát povinnost k ochraně jednotlivce proti každé nerovnosti hospodářské a proto povinnost vyhledati přiměřené prostředky za účelem této ochrany.

Jaké ty budou, jest jednomu každému z nás lhostejno. My je neznáme, nevíme doposud, jaké stanovisko zaujímati bude vždy vláda oproti množícím se švindlům v prodeji, avšak z toho, co právě propověděno bylo, lze jasně prohlédnouti, že všeobecná povaha prostředků spočívá v nátlaku na osobu právní obchod uzavírající, aby nevyužitkovala téhož výhradně ku prospěchu svému a ku hrubému poškození osoby druhé — kupující.

Páni prodávající, ovšem ti, kteří v takovémto nečistém obchodě nejvíce prsty své mají, snésti nemohou, že dělnictvo počíná prohlédati a nelze vůči tomu soukromému právu ucpati všechny štěrbiny, kterýmiž na povrch hospodářského života dere se nezkrocená ziskuchtivost, ve kteréž každý bez ohledu na druhého snaží se možná nejvíce majetku získati, třeba způsob toho byl nepoctivý.

Hlavně zpracovatelé masitých a moučných pokrmů oddáni jsou té falšovací nákaze plnou měrou. Jest na bíledni, že rádi by se domohli toho, by, vyjde-li u některého na jevo, že falšoval potraviny, nesmělo jeho jméno na veřejnost uváděno býti, nesmělo se o něm v časopisech psáti.

Něčeho podobného však se nedomohou, neboť lid poznává je v celé nahotě a mají-li se na co těšiti, nebude to dle jich snění zatajování a povolování uzdy jich řádění, nýbrž přísnější censura, která nad takovýmito prováděna býti musí.

Censuru tu ovšem doposud nejlépe vykonává společnost konsumentů, avšak účinnější může býti a spolehlivější zároveň, spojí-li se s celou stupnicí trestů pro jednotlivá provinění určených, neboť jest falšování zlem, které hlavně velkoměst se dotýká.

Kdo z dělnictva ve městech sídlícího může tvrditi, že dostává se mu ku koupi dobrého mléka, másla a jiných potřeb domácích? Ve větší části má vše svoji přísadu, kterou se ať toho či onoho dělá více a hlavní jest, že přísada ta není vždy nevinná, ale dosti často jest zdraví škodlivá.

Mohou potom míti nárok na nějaké zatajování jmen ti, kteří ani na zdraví konsumenta se neohlíží? Zajisté že nikoliv a proto jest nutno pro společnost, by každý případ již pro výstrahu druhým veřejně přibil se na pranýř, neboť takový nemůže vymlouvati se na poškození obchodu, jelikož on jednáním svým poškozuje jej sám a konečně dobře by bylo, kdyby vůbec takových nestávalo.

Případy, že člověk i otrávil se požitím starého vuřtu neb jiného, nejsou ojedinělé a volají po nápravě. Vykonávají-li doposud úřady ve směru tom nedostatečně svoji povinnost, pak musí souditi samo dělnictvo co hlavní konsument.