Rok 1905: Jak chutnal boršč a nudle nejchudších Rusů?

Ruský venkov.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Něco pro labužníky.

Pohled do ruské mužické kuchyně.

Kdo nejedl v Nizze v „Reservě“ bouillabaisu, neví nic o požitcích tohoto světa, četl jsem nedávno ve feuilletonu ranních „Národních Listů“. Labužnický Rosini by se rozzpíval v nejlahodnějších melodiích a nebožtík Šamberk dal by si ji třikráte, tvrdil pan autor. Olízl jsem se mlsně po přečtení té delikatesy a vzpomněl si —

Ach, ano, vzpomněl! Znáte ruský boršč? Národní ruské jídlo jako naše švestkové knedlíky. Jen že my máme na ně krátkou saisonu, kdežto mnohý Rus svůj boršč jí den za dnem, celý rok a po roce zas.

Je to polévka, vařená z nakrouhaného zelí a nařezané červené řepy, silně nakyslá. Páni ji ovšem vaří s masem, ale mužík a prostý lid na Rusi vaří ji bez masa a jí celý rok jenom to zelí, jenom tu řepu.

Zelí a řípy nahází do vařící vody, až je z toho hustá kaše. Nezvyklému žaludek se kroutí, až u srdce to bere a obličej se stahuje kysele. Ale mužík či vlastně jeho žena žaludek umí obelstít.

Když se polévka — boršč vaří a zelíčko s řepou v klokotající vodě hezky se provaluje, vezme žena na špičku nože sádla a hodí toto do hrnce. Pět, šest mastných ok honí se hned po povrchu jako gazelly po americké prérii a do těch ok na Rusi prostý lid chytá svůj hloupý žaludek.

Přemnozí už jej mají tak vycvičený, že ani té půle tuctu mastných ok na jeho obalamucení nepotřebují a krmí jej celý rok jenom teplou, osolenou vodou se zelím a řepou.

Gourmand by se nestačil olizovat a kdyby po takovém „mužickém“ boršči dostal ještě nějaký „moučník“, na příklad cezené nudle — Ale počkejte, ony jsou necezené, cedit se musí teprve skrze zuby. Takhle je mužická žena vaří.

Hustě zadělané těsto se rukama na stole spěchuje a promněte, zválí a nakrájí na tlusté nudle. Ty hodí se do kypící vody a když jsou uvařeny, žena vezme opět na špičku nože trochu sádla anebo prst omočí si v něm a otře jej o kraj hrnce a již zase pět, šest ok plove po povrchu na bělavé, špinavě mléčné nudlové polévce.

Husté nudle i s vodou překlopí z hrnce na velikou hliněnou mísu na stole, dá k tomu dřevěné lžíce a — jezte! Boršč je aspoň nakyslý, ale v těchto nudlích marně bys hledal jakoukoli chuť. Mnozí ovšem zase pochutnávají si jako na boršči bez ok i na těchto nudlích bez omastku.

Žaludek po takovém obědě plove a topí se v záplavě vody, labužnický Rosini by se po něm rozzpíval v hromové melodii, až by ochraptěl a nebožtík náš Šamberk vzal by hůl a —

Nu, snad by odešel s nějakým svým pověstně řízným vtipem. Snad, ale nechci přísahat. A vidíte, ruský mužík neříká nic a je spokojen. Jenom jednoho si žádá: aby toho měl plný hrnek a proto žena nešetří — vody.

Dřevěnou lžicí mužík nabírá boršč, souká do sebe zelí a řepu i ty nudle a vodu — „polévku“ z toho vyjí a vyškrábe do poslední kapky jako bůh ví jakou lahůdku. Nají se při obědě jako buk a za půl hodiny, ba ještě dříve už zase kouše ukrutný krajíc černého chleba s otrubami, maje hlad opět jako vlk.

A když vidí, jak „páni“ při obědě na talířku mají kousek pečeně a masa, směje se a chechtá, divě se, jak o takovém vrabčím kousku mohou býti živi. „Párátkem“, t. j. stéblem slámy, oříznutým dřívkem nebo špičkou nože, vypichuje pak po obědě ze zubů jako páni po mase otruby po chlebu.

Illuse též — pro dívajícího se, ale pro mužíka?

Mé ty dobré nebe, jak se ten dobrácký žaludek dá všelijak uspokojit!