Rok 1910: Proč jsou dnešní knihy plné erotiky?

Erotika v literatuře.

Nedávný článek K. W. Goldschmidtův »Erotik in der Literatur« (v »Das litterarische Echo«) upozorňuje na převahu erotických látek v literatuře a jmenovitě na výstřední pojímání látky v literatuře moderní.

Co se týče tohoto posledního, předpokládejme, že volnější nebo poutanější erotický živel v literatuře není ničím jiným než zjevem svobodnější nebo tužší soudobé morálky, tak že frivolnost stejně jako serafství je spíše zevní znak současných konvencí než vnitřním význakem literárního díla.

Při zběžném nazírání na erotický prvek v literatuře mohlo by se zdáti, že tento vniká do belletrie jako fysiologický projev autorův, z jeho pudových vztahů a z jeho osobní erotiky. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom vždy nalézti poměr rovnosti mezi erotickou pohyblivostí života autorova a mezi intensitou nebo extensitou erotického živlu v jeho tvorbě.

Spíše se však zdá, že zvýšený erotický život spisovatelů je zjevem podřadným, který vyplývá teprve podružně z jejich tvorby jednak jako setrvačný pohyb nitra, kteréžto jmenovitě u autorů citově tvořících nesnadno opouští associační řetěz příbuzných funkcí (proto také úkaz cykličnosti hlavně u lyriků) a jednak jakožto usnadnění erotických úspěchů prostřednictvím slávy, jež vždy staví autorovu osobnost mimo nejužší konvence.

Připustíme-li, že autor má k erotice vztah pouze nebo převážně látkový a tvárný, pak musíme se pozastaviti nad úkazem, že literatura z naprosté většiny se zaměstnává vyjadřováním erotických affektů.

Tato většina je tak absolutní, že vedla již k nepřirozenému závěru, že literatura není vlastně ničím jiným než rozšířením erotických funkcí. Kdyby tato věta vůbec platila, mohla by platiti pouze pro autory tvořící spontánně, z přebytku svého nitra, z bohatství svého smyslného života, a i zde tato pudovost je pochybna, neboť její účelnost není primérní a bezprostřední, jako je účelnost všech pravých pudových projevů.

Zbývá tedy otázka, proč literatura je tak převážně opanována erotickými motivy. Dělíme-li veškery životní úkony a tedy i affekty podle jejich původu a cíle, dostaneme dvě skupiny: funkce, směřující k udržení a uplatnění jedincovu, a funkce, směřující k uchování rodu; affekty z druhé skupiny jsou erotické, a jak zřejmo, zabírají celou polovinu oblasti affektů.

Affekty první skupiny jsou v podstatě ovšem stejně schopny státi se sdělitelnou a tedy literární látkou jako affekty erotické; ale veškerým utvářením našeho žití a boje o život se podmínky života jedincova stále víc a více specialisují, zúžují a omezují na pouhé skupiny jedinců. Životní zájmy udržujícího se nebo uplatňujícího individua pozbývají prvotní všeobecnosti a tedy i širší sdělitelnosti; vedle specialisace sociální přistupuje i rozlišování ethické, vzdělanostní a filosofické.

Jedinec, jenž se hmotně i mravně udržuje nebo uplatňuje a zvětšuje, přestává býti, jsa vyňat z veškerých životních podmínek, kterými je obklopen, něčím pochopitelným a sdělitelným, následkem toho je omezen ve své literární platnosti a uchyluje se do románu, kde se můžeme zajímati o jeho vývoj, jeho životní nazírání, jeho politické nebo sociální umístění, o jeho veškeré životní uplatňování v prostředí, ze kterého vznikl, které překonává anebo které představuje.

Naproti tomu affekty erotické mají platnost neomezenější a všeobecnější, obecně pochopitelnou a sdělitelnou; mimo to, jsouce vždy provázeny spojeneckou družinou affektů sebezachování a sebeuplatnění z kategorie vlastnictví, žádosti a osobní extensivnosti, jsou též důsažnější a bohatší než jiné affekty samy o sobě.

Důvodnost erotiky v literatuře je nejvíce na snadě u erotiky lyrické. Láska jakožto affekt za prvé dojmový, za druhé sentimentální a za třetí typicky sdílný jest nepoměrně více než jiné vášně, dokonce i více než cit příslušnosti ku přírodě, schopna, aby byla přeložena do rythmické řeči lyriků.

Rythmus stává se věcnou metaforou tlukoucího srdce, jeho vlněni podržuje veškeru přechodnost, nestálost a prchavost erotických dojmů; rozsah lyrické básně zdá se ztělesňovati erotický okamžik, jenž netrvá, a evokační síla veršové formy jest ekvivalentem suggestivní sily, jakou má láska.

Složitější a zajímavější jsou tvárné vlastnosti, jimiž se erotika podává útvarům epickým, hlavně povídce a novelle, a potom dramatickým. Uvažme epické i dramatické znaky erotiky: Láska je předně affekt excitativní; za druhé, její sdružení s affekty sebeuplatnění staví ji přečasto do tragických kollisí s těmito affekty; za třetí, již její základní znak dualismu, její rozložení po dvou jedincích z ní činí vášeň sporovou; posléze proti jiným affektům excitativním, jako je na př. hněv nebo strach, nemá ve svém obsahu znaku náhodnosti, a proto je schopna býti tragickou vinou, jež vnitřně nesmí býti nahodilá.

Erotický affekt jakožto vášeň excitativní obsahuje v sobě možnost stupňového rozvíjeni, růstu a literárního stupňování, bez níž nemohou býti vytvářeny uzavřené literární útvary, jako je povídka nebo drama. Tato gradace, jakožto vázaná na cit trvající a nikoliv explosivní, jako je hněv, vytváří dějovou linii vzestupně, šikmo, a nikoliv výbušně kolmo, tak že poskytuje možnost nejumělejšího vypracováni dějové čáry.

Jsou ovšem jiné gradační, konfliktní vášně, jako na př. ctižádost; avšak ctižádost opět není excitativní, a její spory jsou podmíněny předběžným časovým trváním, což z ni činí vášeň románovou, rozloženou po episodách, soustředěnou hlavně ve svůj vývoj, zaujímající velikou časovou rozlohu.

Naproti tomu erotický affekt, jenž slučuje sporovost s excitativností, vede poměrně velmi rychle ke konfliktu a k tragickému pádu, tak že je nad jiné schopný uměleckého provedení v kratších epických útvarech a v dramatě.

Dále sdruženi affektu erotického, nad jiné složitého, sáhajícího od největší cnosti k největším hříchům, od maxima utrpení k maximu rozkoše, s jinými vášněmi, o kterých již mluveno, připouští bohatší kombinace sporových součinitelů, nezvyklé srážky i tragiky a vždy nové dějové možnosti, kdežto jiné vášně mají nepoměrně nezměnitelnější vnitřní povahu, ustálenější zevní projevy a pevnější konfliktní protivy než láska.

Konečně láska, jak řečeno, má proti přemnohým jiným vášním tu literární výhodu, že je tragickou vinou, a tedy jednou z nejtragičtějších vášní. Ethické spory na př. jsou ovšem stejně tragickou vinou, ale nejsou zpravidla tak dramatické, tak jednací a hybné jako spory erotické, jelikož nejsou opět excitativní, a vedle toho, nejsouce vášní, jsou méně dynamické a sdělitelné.

Tyto psychologické výklady je nutno omeziti především poznámkou, že nechtějí dokazovati nezpracovatelnost jiných než erotických affektů v literatuře, nýbrž pouze vysvětliti příčinu převahy erotických motivů v belletrii, a za druhé ujištěním, že nechtějí úplně vyjmouti psanou erotiku z vlastní citové oblasti autorovy; domníváme-li se však, že fysiologická disposice spisovatelů není důstojným vysvětlením erotiky v literatuře, musíme se stavětí vůči otázce literárního erotismu přibližně na ta stanoviska, jež byla zaujata v tomto článečku.