Rok 1916: Na co skutečně myslí voják ve válce?

Psychologie vojáka ve válce

O dušesloví vojáka v poli pojednáv zvláštním spiskem dr. Erich Everth (nákladem Diedericha v Jeně). Mluví z vlastních zkušeností, nabytých na východním čele.

Sledoval účinek dějů válečných ve vlastním nitru a snaží se zachytit jeho sledy beze všech příkras, střízlivě a poctivě, chtěje prospět věci poznání. Vývody svými ruší ovšem mnohou ilusi. Ukazuje, co je lidského na vojáku a jak lichá o něm bývá představa v obraznosti těch, kdož zůstali doma.

Tím stává se líčení jeho obrazem opravdového, zdravého hrdinství hodného obdivu. Všechen úkol, vznešený na duši vojáka v poli, záleží v tom, aby uměl snášet, co za doby míru by se mu zdálo nesnesným. Takové úsilí ducha umožňuje i tělu, aby se přizpůsobilo. Na příkladech to autor dokazuje.

Jiná kapitola jedná o svobodě v poli. Všechny malichernůstky služební, jaké bývají zvykem vojenského života za míru, v kasárnách a v posádce, odpadají v poli. Smysl pro podstatu věcí se probouzí.

Už neplatí „dělej, co dělej, dobře neuděláš“, ale platí, vše je dobré, co přináší úspěch. Tak vyřizuje se snadno mnohé, co jinak by bylo nedorozuměno.

Všechen rozpor mezi militarismem a svobodou se vyrovnává. Zlidovělá vojna stala se skutkem.

Jak falešny jsou pojmy o vojně, šířené tak horlivě obrázkovými listy!

Co tu lichého sentimentalismu a ještě nepravdivějšího „humóru na frontě"! Vyskytnou se, pravda, výjevy vzteklého humoru venku v čáře anebo také humoru prostodušného, ale celkem jich pozadí bývá prožlukle vážno a opravdivo. Je to humor, který může otřást do duše.

Co jsou proti tomu ty obrázky bodrého veselí a pohodlí v zákopech! Mnohý čtenář venku v poli byl rozhorlen tak nesprávným líčením. Právem namítáno, že se tím vlastně snižuje, co vojín venku vydržel a dokázal. Takové malované vánoce v poli s rozvícenými stromečky v zákopech vzbudily v těchže zákopech jen rozhořčení.

Velmi nesprávně voleno je také slovo na veřejnosti tak velice oblíbené o nějakém prý „nadšení" našich vojínů.

Lidičky, kteří tak mluví a píšou, jakoby vojsko trávící v poli po jedenáct měsíců za největších námah a těžkého strádání mohlo setrvávat v neustálém nadšení, neznají prostě smyslu toho slova.

Je-li tím míněn dobrý, silný duch vojska, pak je to správné. Jsou někdy okamžiky omamu, za svrchovaného rozpětí energie, za bouře útoku, na příklad. Tu rychlý pohyb, blízkost nebezpečí, ryk a hluk, vyvolá jakýsi stav vytržení.

V takové únosné chvíli se jednou stalo, že mladí dobrovolníci uprostřed útoku spustili píseň „Deutschland uber Alles“. Doma však si to hned přeložili na typický stav, jako trvalý zjev, který se odehrává neustále. Jaksi módou! Takových strojeností je voják venku na čáře dalek.

V dalších kapitolách promlouvá spisek o „novém stylu života“, o „významu poslušenství“, o změnách, jaké nadejdou v poznatku „životné pravdy“, o myšlence na smrt a pod.

Dochází závěru, co se tam venku za ryku boje osvědčilo, že jistě stuhne časem v pevnou cenu pro všecky polohy života i pozdější.