Rok 1917: O velké zradě, který se v Rusku odehrála na carské rodině

O hanebné nevěře.

K věcem ruského převratu píše berlínský „Tag“ ve článku „Ruská nevěra“:

„S úžasem čteme, co bylo dosud oznámeno o ruské revoluci, nic však dojista nevzbudilo větší nevole, než hanebný, proradný způsob, jak osoby nejbližšího okolí carova, jeho přátelé a sluhové, ve chvíli těžké opustili svého povaleného pána a velitele.

Car Mikuláš nebyl osobně špatný člověk, kdysi bylo vychvalováno, jaký prý je prostý a laskavý ve styku s lidmi. Možno jisté si vysvětliti, že všichni tajní odpůrci samoděržavi se od něho odvrátili, třeba však položit otázku:

Kam se poděli mužové jeho nejdůvěrnějšího kruhu, všichni ti generálové a vysocí hodnostáři, kteří mu přísahali věrnost a za svůj povznes byli jemu zavázáni? Ti, které zahrnoval svými úřady a dary?

Není dojista na místě předbíhat tuze úsudkem a mnohé bude jistě později ještě doneseno a vyjasněno, co dnes ještě zůstává v temnu a budou snad ohlášena i jména takových, kteří podali důkazy své věrnosti a oddanosti a kteří raději smrt volili, než by svoji přísahu porušili.

Budou to však přece jen skutky ušlechtilých jedinců vedle odstrašné spousty holého sobectví a sketné zrady.

Vnucují se vzpomínky na jiné panovníky, zbavené trůnu. Napoleon I. měl své věrné přívržence, kteří mu náleželi do smrti, Napoleon III., když byl svržen se své výše, viděl kolem sebe četný kruh obětavých přátel, kteří jej do vyhnanství následovali.

A to byli Bonapartovci pouzí povýšenci, žádný rod, jenž by byl měl hlubších kořenů v národě. Romanovci panovali staletí. Rod jejich od Velikého Petra byl srostlý s rozvojem ruského národa. Žádný z nich, aspoň žádný za posledního věku, nebyl osobné nenáviděn, žádný, vyjma právě Petra, nebyl postižen krvelačností cézarského šílenství.

Tisíce nešťastníků, pozavíraných do žalářů, vypovězených na Sibiř a statisíce jich přátel a soudruhů dojista bylo zapřísáhnuto pomstou a záští proti náčelníku kruté vládní soustavy, což je docela přirozeno.

Kam však podělí se ve chvíli nebezpečí a vzpoury všichni ti rádcové, kteří soustavu schvalovali, jí podporovali a za dobrou a správnou pokládali? Aby svůj bídný život zachovali, rychle byli hotovi zradit muže, jemuž do té chvíle otrockou úctu byli vzdávali... Jak to vysvětlit?“...

Pisatel snaže se najíti odpověď ke své otázce, vyslovuje domněnku, že je snad jakýmsi rysem ruské povahy taková náklonnost k nevěře. Bude rozhodně správnější, vyčkat s úsudkem, až věci a děje budou lépe známy a objasněny.