Rok 1920: Velký rozhovor s T. G. Masarykem k výročí vzniku naší republiky

President Masaryk k 28. říjnu.

Den národního svátku našeho je spojen nerozlučně s představou presidenta, protože skutečnost tohoto svátku je v první řadě jeho dílo a zásluha. Slavíce dnes tento svátek po druhé oslavujeme i svého prvního presidenta.

Jsme šťastni dnešního dne i proto, že široké obci svých čtenářů můžeme potvrditi, jak je president zdráv a svěží, jak pevnou rukou a bdělým, pronikavým zrakem řídí věci státní, jak neucházi mu nic z těžké doby, kterouž i po válce je nám prožívali, jak ví o všem, co kde tlačí a bolí, a jak o nápravě přemýšlí a pracuje. Moravě a Slovensku, jichž obou je krví a duchem rodný syn, máme tlumočiti jeho zvláštní pozdrav a vzpomínku.

President přijal minulý týden pražského zástupce Lidových Novin a ve volném rozhovoru dotkl se četných časových politických a hospodářských otázek. Náš redaktor podává z projevu presidentova hlavní a nejzajímavětší myšlenky, reprodukuje je co možná věrně.

Nejprve se pronesl pan president o státním významu národního svátku 28. října. Předpoklad spatřuje v tom, že dojde k tomu, aby Čech měl radost ze slušného Němce a Němec ze slušného Čecha a Slováka v československé republice. Němec nesmí spatřovati v těch jistých vnějších stránkách a okázalostech našich oficiálních slavnosti nic proti sobě namířeného.

Jsou Němci, kteří mají ve svých bytech rádi Úprkovu národopisnou barevnost, a Češi si musejí zvykat hledět podobně na pestrý kroj chebských Němců nebo německých Slezáků. Sokolové, národní kroje — v tom nesmějí Němci spatřovat nic zarážejícího ani pro ně urážlivého.

Od národní saturovanosti těch či oněch nutno jíti dál k synthesi, k jakémusi vědomí světové vzájemnosti každého průjevu národního svérázu. Vzpomínám často, pravil president, jak jsem se vrátil z Ruska do Ameriky a byl svědkem, že americký kupoc v menším městě udělal úpadek.

Zažil jsem tu překvapující fakt, že ostatní kupci pomohli mu z peněžních nesnází a zachránili ho, ačkoli byl jejich konkurentem. Ale pomohli mu, protože si správně řekli, že když padne, vrhne to nepříznivé světlo i na ně a že těch několik klientů, které by snad po něm zdědili, by jim zvlášť nepomohlo. V politickém životě i v životě národu potřebovali bychom takové soudržnosti ve smyslu společných zájmů, které představuje i stát. V tom vidím opak šovinismu.

Náš zástupce nadhodil otázku Malé dohody a vzpomněl Masarykova prohlášení společných zájmů nezávislých států střední Evropy ve Filadelfii 26. října 1918.

President spatřuje v Malé dohodě pokračování oné své válečné politiky, jejíž účelem bylo tehdy neznámé malé národy učiniti světu známými a bližšími. Je fakt, pravil, že nynější Malá dohoda vytvořena byla na podkladě stejném a že myšlenka, kterou jsem tehdy sledoval, se osvědčila a osvědčuje.

— Mluvil jste, pane presidente, v propouštěcím listě ministerskému předsedovi Tusarovi o stranách státotvorných. Kdy má politická strana v naší republice nárok na takové jméno?

»Státotvorný, to jest mít určitou ideu vlastního státu. Státotvorný, to mně znamená nejen, že se nám podařilo dobýti státní samostatnosti a že musíme tento svůj stát udržet a vybudovat. Mezinárodní smlouvy nám tuto státní samostatnost garantují. Ale nejen musíme jej udržet. My musíme si stále být vědomi, že jsme uprostřed demokracie a v daném sousedství jiných států.

Musíme pochopiti také světovou souvislost tohoto svého státu. Jaký úkol má tu politická strana? Řekl bych to takhle: Potřebujeme státníku, nejen politiků. A proto musíme míti také strany, které by byly jaksi státnické, takže by jejich politika, jejich poměr vzájemný i jejich stanovisko v určité politické situaci vždy bylo určováno vědomím, co to znamená, že máme svůj vlastní stát.

Z toho nejen stranická umírněnost, ale hlavně poznání, že politika státu — státotvorná strana na ni právě nikdy nezapomíná — musí tvořiti ve smyslu evropeiství a světovosti. Již naše zeměpisné postavení, které je zvláštní, nás k tomu nutí. To je smysl toho, co již Kollár nazýval vzájemností, protože už on dobře cítil, jak jsme závislí na evropské situaci. My musíme míti tak říkajíc strany, které by byly složeny z takových Kollárů. Kdyby aspoň jeden, dva byli v každé naší straně, bude líp.«

— Jste spokojen, pane presidente, s vývojem věci v republice za ty dva roky?

»Lepší se to. Mnozí si to ani neuvědomují. Snažím se přesvědčovati se o tom, kam přijdu, a ověřuji si to všude. Potvrzují mně to také cizinci, kteří přiznávají rozdíl mezi tím, co vidí jinde a u nás. Dr. Girsa, který se sem právě vrátil, projel celý svět a také to rozpoznává.

Naše železnice jezdí a jezdí poměrně dobře a přesně. Funguje i pošta. Před rokem se báli lidé ještě svěřovat poště věci i peníze. Nekrade se už tolik. Pravda, thesaurují se dosud bohužel peníze, ale přes to má velký význam, že jsme vybalancovali v rozpočtu vydání s příjmy. Věřím, že se finančnímu ministrovi podaří dostati se dál. Engliš dělá svou věc dobře a hlavně: pracuje důsledně pro stát. I s každou novou vládou přichází pokrok. Myslím, že jisté odbornictví zůstane uplatněno i v každém příštím ministerstvu, ať bude jakékoli.«

Mluvili jsme o krisi v socialismu u nás. Pan president pravil:

»Je to hluboká krise a souvisí s hříchy minulosti, s výchovou sociálního myšlení. První vládu vedla buržoasie a neuspěla, v druhé měli vrch socialisté a také se nedovedli udržet. Tolik socialistických ministrů jsme měli, tolik socialistů v úřadech.

Nynější krise je následek toho, že socialistické strany jsou naučeny posuzovat politiku jen uchem a ne okem. Málo se čte a studuje a ne vždy nejlepší četba. Dělník si zvykl své vůdce slyšet jen večer na schůzích a nemá porozumění pro jejich ostatní činnost. Scházela dělba práce.

Ti ministři byli přivázáni na úřad, ta spousta poslanců připoutána z velké části na Prahu. To vedlo k tomu, že venku se ponechalo pole jiným živlům, které dělník slyšel, a proto jim věřil. Mnoho se mluví o socialistickém uvědomění, ale já právě postrádám té zralosti mezi dělnictvem. I když se hlásá komunismus, je potřebí k tomu zralosti myšlenek a zralých lidí. Komunismus ovšem nevyhraje, bolševictví je nemožné.«

Řeč se svedla na buržoasii.

— Nezdá se Vám, pane presidente, že naše buržoasie má celkem vyvinutější smysl pro sociální příkazy doby a dne než buržoasie cizí? Ze je na příklad lepší než ruská?

»Je snad lepší. Ale není na výši. Měla by u nás velké úkoly, ale nerozhlíží se pořád ještě dost kolem sobe, nevyvíjí se. Nemá stále ještě dost toho státnictvl, o němž jsme mluvili. Pamatuje na příklad na to, co to má být Velká Praha, hlavní město samostatného státu? Jaké jsou úkoly tisku? Tak se mi zdá. že má dosud v sobě příliš mnoho negativního z rakouských dob, a je to škoda její i státu.«

Pan president rozhovořil se pak o politických poměrech na Moravě, jejímž byl před válkou poslancem a kde se vvtvořilo na sněmu dosti svérázné souručenství v zemské politice. Není už Moravy jako takové?

»Protože máme stát, přestávají zemské hranice. Ale to jisté »moravské« cítí se doposud i v životě politickém i národním. I ústava vzala na to zřetel tím, že umožňuje zemské svazky žup. Demokracie nutně potřebuje nejen centralisace, ale i autonomisace. Zůstává jisté residuum, které je nutné i zdravé. Ta residua najdete i v některých politických stranách. Také vaše strana si zachovala svoje samostatné zemské výkonné výbory.«

Připomněl jsem panu presidentovi, že poslední léto před válkou strávil na Moravě pod Radhoštěm, kde jsem mu ve Valašském Meziříčí oznamoval vyhlášení války Srbsku přišed den po něm z Vídně.

»Pamatuji se velmi dobře.« řekl pan president. »Už toho dne bylo mně jasno, a věděl jsem, čeho bude zapotřebí. Všechno se událo tak, jak už tenkrát jsem cítil a předvídal.«

Ptal jsem se konečně, kdy přijede president na Moravu, která se už několikráte marně těšila.

»Řekněte, že přijedu, jak jen budu moci. Po prvé se to zmařilo maďarským vpádem na Slovensko, pak jsem byl nemocen, nyní v létě byla krise vlády. Přijedu, jakmile to bude možno, a také Slovensko navštívím.«