Rok 1925: Nejasnosti kolem popravy ruského cara konečně vyřešeny

Car Mikuláš II.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Jak byl car s rodinou zavražděn.

Dvě nové knihy dokladů.

O osudu posledního ruského cara a jeho rodiny šíří se dosud legendy a mnozí Rusové nevěří, že byl skutečně zavražděn. Tak na příklad carevna-vdova po Alexandru III., matka Nikolajova, žijící v Kodani, nechce dosud sloužiti zádušní mši, jsouc přesvědčena, že její syn a jeho rodina dosud žijí.

V úřední zprávě sovětů ze dne 19. července 1918 byla pak jen zmínka o zavraždění carově z podnětu uralského sovětu s poznámkou, »že jeho žena a syn byli dopraveni na bezpečné místo,« kdežto o osudu jeho čtyř dcer zpráva vůbec nemluvila.

Nyní vydal N. A. Sokolov v Berlíně nákladem Slova knihu Ubijstvo carskoje semji, z níž vysvítá průkazně, že netoliko car, ale i carevna se všemi dětmi byli v noci ze 16. na 17. července 1918 zavražděni členy Čeky v Jekatěrinburku v gubernii permské a že den poté v blízkém Alapajevsku byli stejně barbarsky jiní členové rodiny Romanovců zavražděni. Sotva týden po vraždě vtrhla tam Kolčakova armáda a Sokolov jako vyšetřující soudce měl úkol objasnili bližší okolnosti, kteroužto práci, jak jeho kniha ukazuje, provedl velmi podrobně.

Car se vzdal, jak známo, 15. března 1917 trůnu a pět dní potom Kerenského zatímní vláda se usnesla zatknout jej. Šlo o to, zjistit, zdali opravdu s carevnou zradili národ, jak o tom byla velká část Rusů přesvědčena, ale také ochránili cara před rostoucími výtržnostmi rozbouřených vojáků a dělníků.

Carská družina skoro celá při vypuknutí revoluce zmizela. 19. srpna 1917 byl car dopraven do Tobolska, kde se s ním zprvu slušně nakládalo. Jakmile však na podzim bolševici se zmocnili vlády, přišel z Petrohradu telegram sovětů, že »lid nemá prostředků vydržovat bývalou carskou rodinu a že napříště má dostávali jen byt, otop, světlo a obyčejnou vojenskou stravu.

V dubnu 1918 přibyl tam s mimořádnou plnou mocí zmocněnec sovětů Vasilj Jakoblev se 150 muži rudé armády, aby cara odvezl, kam, Jakoblev neřekl. Jakoblev byl předválečný politický provinilec, žil v Americe a naposled v Německu, odkud po revoluci se vrátil do Ruska.

Tento Jakoblev později, na podzim r. 1918, přešel k »bílým«, při čemž se přiznal, že on to byl, který odvezl cara. Byl zatčen a zmizel beze stopy, což asi znamená, že bez rozsudku byl popraven. Ale Jakoblev, když vezl cara, vzbudil podezření místních sovětů, že chce cara zachránit.

Z toho důvodu se mu nepodařilo dostali se až do Ruska, jak chtěl, nýbrž byl v Jekatěrinburku s vlakem zadržen. Car tam byl uvězněn s carevnou a dcerou Marjou a 20. května byly přivezeny ostatní děti carovy s následníkem.

Zdvořilé zacházení s carem, odpor, kladený tomu, aby car byl v Jekatěrinburku zadržen a pozdější přechod Jakoblevův ke Kolčakovi, nasvědčují podle Sokolova (a také různých svědků), že Jakoblev nebyl opravdovým bolševikem a že chtěl cara zachrániti snad z rozkazu Němců. Ti mohli míti jistě zájem odstranili cara z kraje, kde pomocí Čechoslováků vznikala nová národní fronta ruská, v jejíž čelo byl by se mohl car proti bolševikům postavit.

Car také byl přesvědčen, že bude dopraven do Moskvy. Také tu možnost uvádí Sokolov, že bolševická vláda sama chtěla cara vydati Němcům, ale že byla podvedena tehdejším předsedou sovětů Sverdlovem, jenž dal potají příkaz jekatěrinburským, aby vlak s carem nepropustili dál.

V Jekatěrinburku nakládalo se s carskou rodinou nejošklivěji. Všichni museli jisti u téhož stolu se stráží, která se chovala k nim surově a provázela i carovy dcery sprostými vtipy, šly-li na toaletu a pod. Sokolov uveřejňuje mnohé doklady, že v noci na 17. července komisař Čeky Jurovský s 10 vojáky zastřelil revolverem celou rodinu s lékařem Botkinem a několika služebníky ve sklepě domu, kde byl car ubytován.

Sklep, kde byl popraven car Mikuláš II.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Krátce před tím bylo jim nařízeno sejít do sklepa. Car tam sám snesl careviče, který byl těžce nemocen a nemohl chodit. Jurovský začal předčítat listinu, která měla býti asi jakýmsi rozsudkem smrti, a car, který na to nebyl připraven, přerušil ho jakousi otázkou.

Vtom již padla salva a v několika minutách byli všichni mrtví.

Mrtvoly byly odvezeny nákladním autem k mrtvé šachtě v okolí, jemuž se tam říká »u čtyř bratří«, byly polity ostrou kyselinou sírovou, spáleny a vhozeny pak do dolu. Při vyšetřování bylo tam nalezeno jedině několik předmětů, které náhodou ušly spálení: přesky obuvi, pásy, brejle, umělý chrup, několik knoflíků, drahokamů a j., jakož i nahodile zachovaný lidský prst. Velmi namahavým vyšetřováním bylo pak zjištěno, že tyto věci patřily carské rodině a její družině.

Mezi agenty Čeky, kteří hrůznou vraždu provedli, byli podle Sokolova také Nerusové, patrně rak.-uherští zajatci. Na stěně Ipatěvova domu, v němž vražda byla spáchána, byl odhalen maďarský podpis: Verhás András 1918 VIl. 15e, Orsegen, a podpis býv. vojáka od tyrolských císařských myslivců Eduarda Lachera.

Kromě toho, ku podivu, bylo na stěně sklepní místnosti, která byla jevištěm hrozného činu, napsáno Heineovo dvojverší:

Belsazar v noci tentýž den
byl od svých drábů zavražděn,

a to německy. Lze se domnívali, že nápis se tam dostal hned po vraždě a že pocházel od člověka, který znal Heineho v originále, tedy inteligenta. Po dobytí Jekatěrinburku bílou armádou bylo nalezeno na poště původní znění telegramu, který odeslal předseda uralského sovětu Běloborodov tehdejšímu sekretáři rady lidových komisařů v Moskvě Gorbunovovi, velmi složitě šifrovaný.

Zvláštní specialista v tom oboru za ohromné námahy jej rozluštil: »Oznamte Sverdlovi, že celou rodinu stihl týž osud jako hlavu.«

Telegram byl večer v Moskvě, takže je dokázáno, že úřední vyhláška sovětské vlády, že byl jen car zavražděn a že carevna se synem jsou v bezpečí, byla přímo podvodem. Bolševičtí komisaři Radek, Vorovský a Čičerin jednali pak zdánlivě ještě delší dobu s německým vyslancem o záchranu, alespoň velkokněžen německého původu, aniž přiznali, že ví dávno o jejich smrti.

Den po této vraždě v noci v městě Alapajevsku, 16 km vzdáleném, bylo podobným způsobem zavražděno několik jiných členů carské rodiny, mezi nimi sestra carevnina. Tamní sovět dal do novin pouze zprávu, že všichni, celkem sedm osob, byli odvedeni z vězení neznámou bandou a že je jejich pobyt neznámý.

Ve skutečnosti byly mrtvoly nalezeny v důlní šachtě poblíž města. Jeden velkokníže byl napřed zastřelen ranou do hlavy, ostatní byli za živa vrženi do šachty 20 m hluboké. Kromě toho byl již před tím v noci na 13. června v předměstí permském v továrně Motovilicha zavražděn velkokníže Michal, carův bratr, v jehož prospěch, jak známo, car se zřekl trůnu, ale který odmítl. Byl podle všeho usmrcen se svým sekretářem Johnsonem a mrtvoly spáleny.

Údaje Sokolovovy potvrzuje z největší části J. Levin v Archiv für Politik u. Geschichte, na základě vzácné knížečky, kterou místní sověty v Jekatěrinburku vydaly r. 1921 na oslavu čtyřletého výročí revoluce a kterou sovětská vláda brzo zkonfiskovala, protože jí byl obsah asi nepříjemný.

Jediné v tom se oba spisy různí, že v této knize se výslovně prohlašuje, že hlavním vrahem byl »důvěry hodný revolucionář Jermakov«, o němž se Sokolov vedle Jurovského nezmiňuje, a že s ním vykonaly vraždu jen čtyři osoby, nikoli deset.

O těchto podrobnostech nebude úplné jasno, dokud sovětská vláda v Moskvě nedovolí prozkoumati tamní materiál. Ale skutečnost, že car s rodinou a příbuzenstvem byli opravdu úkladně ubiti, možno dnes již považovali za prokázanou.