Rok 1938: Mnichovská dohoda a české děti. Jak jim tuto zradu vysvětlit a dát jim naději do budoucna?

Smutné září v roce 1938.
Autor: K. T. Neumann.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

V nový život!

Drazí mladí přátelé, když se rodila tato kniha, stál celý národ v plné záři slunce. Čela vztyčená, hrudi vypjaté, postoj skalopevný, svaly proniklé jarou silou, mysle prodchnuté oprávněnou pýchou.

Ale tu náhle zavál mrazivý vítr od severu. Obloha se zachmuřila, sluneční záře pobledla, blesky na obzorech věstily strašlivou bouři.

A ta přišla — — —

Stáli jsme pevně. Čela vztyčená, hrudi vypjaté. Bily do nás blesky, příšerný rachot hromu ohlušoval naše duše se všech stran.

Stáli jsme však se zbraněmi v rukou, hotovi všichni bez rozdílu bojovati proti rozkaceným živlům nepřátelským, které se na nás hrnuly silou ohromující, hotovi bránit se do posledního dechu, do poslední kapky krve...

Zraky naše toužebně vyhlížely do dálav, dychtivy postřehnouti plamenný signál, který měl na nás volat:

„Stůjte pevně! Neklesejte! Braňte se! Jdeme vám na pomoc! Jdeme, jdeme — — —“

Ničení československých hraničních sloupů sudetskými Němci.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Věřili jsme, doufali, spoléhali se: „Nemohou nás opustit! Jsou přece naši přátelé. Žije přece ještě věrnost a čest na světě! Přijdou, však oni přijdou!“

Nepřišli — — —

Místo nich přišel den 21. září, kdy jsme se dověděli, že jsme sami.

Na celém dalekém, širém světě sami. Že proti rozkacenému živlu bojovat nemůžeme, ba ani nesmíme.

Stáli jsme tu jako David, jemuž byl vyražen prak z rukou, proti obru, jehož pata již se zvedala, aby nás rozdrtila v prach a na prach — — —

Uprchlící z našeho pohraničí.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Bylo dvojí: buď dát národ vybít, vyhubit, nebo národ zachovat pro doby příští. Moudří mezi námi rozhodli pro zachování národa.

Ale kalich hořkostí našich bylo nám vypiti do dna. Přišli nepřátelé a činili jako v evangeliu čteme: „Rozdělili sobě roucho mé a o můj oděv metali los.“

A tak jsme malí nyní. Naše hory, na které jsme tolik spoléhali, nemohly nás ubrániti. Naši přátelé, kterým jsme tolik důvěřovali, nás zradili. Mrtva je věrnost. Mrtva je čest.

Ale žije — národ! Třeba zmenšený, ožebračený, ve zmrzačených hranicích — ale žije, přece žije.

Vzpomeňte Bílé Hory! A dob po ní. Národ byl v propasti bídy a útisku. Vzpomeňte „Temna“ v osmnáctém století! Národ byl v hrobě.

A přece vstal, přece ožil, přece se vzkřísil.

Uprchlící z našeho pohraničí.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Tak bude i s námi. Říkají, že jsme svým sebeobětováním zachránili mír celému světu. Je-li tomu tak, pak se nám musí dostati a také dostane spravedlnosti, o které se praví, že „nebesa proráží“.

Až se budete probírati stránkami této knihy, pomněte, že vám vypravuje, co bylo. Že je to kniha vzpomínek na dobu nedávno minulou. Byla psána v jaré a slunné pohodě. Měla pobavit, osvěžit, upoutat. Dnes je její úkol jiný. Má napomínat, pohádat, vybízet.

K čemu? K práci! Budujeme nový stát, svůj stát, v kterém chceme býti šťastni. Vy mladí budujete si nový svět.

A proto znovu: Čela vzhůru! Hrudi vypněte! Zarazte tvrdě paty do rodné půdy! Svalům dejte jarou sílu! Mysli prodchněte pevnou vůlí! A stále a stále pamatujte:

Byli jsme a budem!