Svědectví očitého svědka o děsivém masakru, při kterém bolševici v Rusku vyvraždili carskou rodinu

Zavraždění carské rodiny.

Když dobyli Čechoslováci Jekatěrinoslavi, předsedal Dille, profesor university v Tomsku, jedenáct dnů po popravě carské rodiny ruské výslech svědků tohoto dramatu. Hlavní údaje učinil mu Romaševskij, bývalý vyšetřující soudce, jenž měl přímo od Avdějeva, vrchního komisaře carské gardy.

„L’Echo de Paris” uveřejnilo tento doklad, který odhaluje celou divošskou hrůzu soudnictví a popravování diktaturou proletariátu. Vrahové zastihli cara na modlitbách; carevičovi se třásla kolena, čtyři velkovévodkyně byly na dvoře.

Vrahové vstoupili. Car se modlil dále. Jurovskij, předseda mimořádné komise, pravil s ďábelským úsměvem: „Tím lépe, vy jste se již připravil.”

„Ano”, odpověděl car hlasem, jenž se netřásl žádným pohnutím. „Ale to nejste pouze vy, koho potřebujeme: celá ta holota ... (nyní následovalo slovo, jehož mezi slušnými lidmi nelze opakovati) přijde. Vzhůru, žádné upejpání, do sklepa!”

Carův syn omdlel v náručí, car zamířil pevným krokem ke dveřím. Cerevna za ním, žehnajíc se stále křížem. Velkovévodkyně a slečna Büxboevdenová, neschopny chůze, byly brutálně smýkány za ohavného klení.

Na schodišti strkali jiní vojáci prince Dolgorukova, generála Tatičeva, pí. Schneiderovou, dvorní předčítatelku, doktora Botkina. „Vy také,” děl bolestně car.

Sklep špinavý se spocenými a rozprýskanými zděmi, naplněný pohyblivými stíny od pochodní. Vrahové povalili obětí a bez velení vypálili jim revolvery do očí a do spánků. Ale při náhlém soudu nezapomenuli na rafinované trápení.

Nejprve skolili carevnu, na to děti, pak cara a naposled malý dvůr. Když již byl sklep plný mrtvol, daly se rudé gardy do masakrování mrtvých: jedni stříleli stále z revolverů, druzí pracovali bajonetem.

Car, carevna, Botkin vydechli ihned pod krupobitím kulí. Ostatní umřeli teprve po mučení několik minut trvajícím.

Velkovévodkyně Taťana, na níž bylo špatně mířeno, byla zasažena nejméně než patnácti ranami, až jí na konec jeden rudý gardista rozbil hroznou ranou hlavní lebku. Na těle slečny Büxhoevdenové napočítal jeden svědek dvaatřicet ran bajonetem.

Za špinavého jitra dopravili automobilový valník dvanáct na sebe naházených mrtvol do opuštěného lomu. A poněvadž Jurovskij rozsoudil, že „korunovaní kati” a jejich čeládka nejsou hodni pohřbu, nezbylo záhy ze strašné žně, potřísněné krví a polité petrolejem, než hromádka popela a rozbitých kostí.