Vzpomínky Edvarda Beneše na konec první světové války a bouřlivé oslavy míru

Konec války

Dne 8. listopadu přijíždějí němečtí plnomocníci do prvních linií francouzských.

Na nádraží v Rethondes v salonním vagonu přijímá je Foch a předkládá jim podmínky příměří. Dává jim 72 hodiny na rozmyšlenou. Německá delegace odesílá podmínky příměří do hlavního velitelství ve Spa. Mezitím v Bavorsku je prohlášena republika a v Berlíně volá se znovu rozhodně po Vilémově abdikaci.

Druhého dne hlásí se boje v ulicích Berlína, vzbouření v Lipsku, abdikace Wittelsbachů, krále saského, vévody brunšvického a konečně i abdikace Vilémova. V neděli dne 10. listopadu v 6 hodin ráno přijíždí císař Vilém na hranici holandskou, utíkaje před revolucí v Německu. Téhož dne je jmenován vůdce socialistů Ebert kancléřem a vlády v Německu ujímá se strana sociálně demokratická (majoritáři a minoritáři.)

Jednání o příměří s německou delegací, jež dostává z Berlína poukaz, aby podmínky příměří podepsala tak, jak byly předloženy, nedá-li se dosáhnouti jejich zmírnění, prodlouží se v noci z 10. na 11. listopad až do rána.

Je podepsáno dne 11. listopadu v 5 hodin ráno s platností od 11. hodiny dopolední.

V Paříži jsme žili od chvíle, kdy jsem se vrátil z fronty, až do podpisu příměří v horečném napětí. Několikrát bylo hlášeno, že příměří je podepsáno, a vždy byla zpráva dementována.

Kdo sledoval v novinách jen trochu podrobněji průběh událostí posledních dnů v Německu, pochopoval, že kapitulace Německa je otázkou takřka několika hodin. Neděle dne 10. listopadu prošla v netrpělivém očekávání úřední zprávy o Fochově jednání.

Konečně v pondělí kolem 9. hodiny ranní začala se v Paříži šířit jako lavina zpráva, že příměří je podepsáno.

Přesně v 11 hodin zazněly z náměstí Champs de Mars dělové salvy z kanonů, které až dosud zvěstovaly pařížskému obyvatelstvu boje a nebezpečí smrti, jsouce tam umístěny, aby hájily Paříž proti německým letadlům.

Nyní oznamují mír, klid a nový život. V celé Paříži ve všech kostelích rozezvučely se rázem zvony, na domech, v oknech, ve výkladech, v krámech, v kavárnách, hotelích, na všech veřejných budovách — všude se objevily nesčíslné prapory v barvách všech spojeneckých států. Ulice začínají se plnit ohromnými spoustami lidí, již se navzájem pozdravují, podávajíce si ruce, padajíce si do náruče, plačíce, smějíce se, vykládajíce a gestikulujíce.

Spousty vojáků procházejí se ve skupinách ulicemi, křičí, lomozí a prozpěvují válečné písně, jsouce zdraveni obecenstvem, které se k nim v hustých řadách připojuje. Američané jsou všude hrdiny dne, těm pařížská ulice nejvíce přeje. Vojáci, ženy, dívky, muži, mladí i staří, oddávají se na ulici takřka šílené radosti. Rady kanonů, ukořistěných na Němcích a rozsazených na Place de la Concorde a v Champs Elysées jako trofej posledních spojeneckých vítězství, počínají řidnouti: vojáci se jich zmocňují, obsazují je společně s mladými muži a dívkami a za jásotu a zpěvu projíždějí se na nich v triumfu po boulevardech.

Brzy byl kdekdo unesen tímto šíleným výbuchem radosti. Všecky možné nástroje, vyluzující pekelný povyk, vyskytly se rychle v rukou tisíců chodců, jsouce doprovázeny křikem, smíchem, zpěvem všeho druhu; všecky krámy, kavárny, výčepy rázem byly naplněny, všechna okna, dveře, balkony, chodníky, ulice — vše bylo plno, a kdekdo se zúčastnil této spontánní oslavy, která přišla najednou, všemi vytoužená a přece takřka neuvěřitelná a neočekávaná.

Tento rej, jemuž rovného jsem nikdy v životě neviděl, prodloužil se až do večera, přes večer až do pozdní noci a do rána. Procházel jsem s přáteli Paříží během odpoledne a vyšel jsem na boulevardy opět večer a v noci. Úžasná to podívaná, chvíle a pocity, které se už nevrátí.

Při vší radosti cítil jsem ohromnou tragiku této chvíle. Viděl jsem sta a sta žen v této mase lidí radostí šílené, oděné v plném smutku a s temnými stíny na tváři, které procházely hustými zástupy, aby braly podíl na společné radosti, nechavše na frontě své nejdražší... A nezaslechl jsem jediného slova nenávisti a nezahlédl jsem jediného projevu, jenž by byl připomínal urputnou pomstychtivost vítěze, kladoucího svou nohu na šíji poraženého. V tom reji, křiku, lomozu a radosti nebylo záští.

A nebyla to také jen obvyklá radost a zadostiučinění z vítězství. Z radostných obličejů procházejících se statisíců lidí všeho stáří, všech zaměstnání a všech národů bylo patrno, že si po čtyřech letech po prvé svobodně vydechli a že, dávajíce najevo tuto neobvyklou radost, očekávají především nový život a nový svět.

Nebyla to ani tak radost z vítězství, jako radost z konce války.

Konec války! A jaké války!

Ve Vídni právě v této chvíli uveřejnili abdikaci císaře Karla.