Zážitky odvážného cestovatele z cesty vlakem napříč Sibiří na začátku minulého století

Co píše Angličan o Sibiřské dráze.

Angličané sledují s pozorností každý podnik, který ve světových oblastech vznikne na škodu anglické moci. Že Sibiřská dráha anglickému obchodu ublížila, leží na bíledni; statisíce tun zboží a surovin, jež dříve dopravovány na pobřeží východoasijské po lodích, dopravují se nyní po dráze.

Při ohromné délce Sibiřské dráhy, jež vede většinou pustinami, není ovšem možno zařídit na trati vše tak, jako když dráha vede krajinami civilisovanými. Angličané hledí žárlivě na tuto dráhu a snaží se ji všemožně ve světě zostudit slovem i tiskem. Vyhledávají, co je na dráze dosud nedokonalé a špatné, při čemž ovšem nadsazují, jen aby odradili cestovatele a obchodníky, kteří zasílají zboží.

Londýňan Pino1i, který procestoval celý svět, aby seznal různé cestovní poměry, vyjadřuje se o cestě z Ruska do Port Arthuru takto:

Cesta do Moskvy je vskutku velkolepá, neboť se jede ve výtečných spacích a restauračních vozech. Přepychové však vlaky, jež jedou dvakrát týdně z Moskvy do Irkutska, nejsou sice nepohodlné, ale nejsou také zařízeny luxusně, jak jest obyčej jinde. Z Irkutska pak se poměry cestovní horší úžasně.

Železniční vozy jsou špinavé, takže cestující nemůže při nejlepší vůli ochrániti své šaty před následky špíny, jež tu hrozně zapáchá. Některé z vlaků postrádají 1. třídy a mají jen 2., 3. a 4. třídu.

Vozy 4. třídy jsou otevřené, a do nich namačkají průvodčí tolik Číňanů a vystěhovalců, že nebožáci jsou tam těsně stlačeni. V ostatních třídách není o mnoho lépe. Ženy a muži mají pro spaní vykázánu jen jednu společnou místnost; cestující se však sami opatřují záclonami, jež před spaním zavěšují kolem sebe.

Jídlo se na cestě nedostane, a proto třeba potraviny vžiti s sebou. Obyčejně mívají cestující chléb neb jiné pečivo, ovoce a masité konservy, jež si ve vlaku upravují ve vlastních nádobách.

Na několika stanicích si cestující mohou sice jídlo koupit, ale to nestojí za mnoho. Vejce, jež může každý člověk bez odporu všude jíst, nelze tu obdržet ani za drahé peníze, zvláště v Mandžursku na trati dlouhé několik set kilometrů.

Vlak z Irkutska jede velmi volně; některý den ujede sotva 20 km za hodinu. Často zastaví vlak na stanici v pustině na 4 až 5 hodin, a nikdo nevystupuje ani nepřistupuje.

Na celé cestě viděl Pinoli jen vystěhovalce a vojsko. Mandžursko je prý ruským vojskem přeplněno. Jakožto cestu pro zábavu tedy jízdu po Sibiřské dráze nikomu nedoporučuje, neboť zajímavá přírodní scenerie tu vůbec není. Za to pisatele štípali cestou komáři, jichž prý tu tolik, že lid pracující na polích nosí závoje. Anglicky se po čas jízdy dosti dobře domluví ; také tu mnozí rozumějí trochu francouzsky a německy.

Nakonec však doznává Pinoli, že, se Sibiřská dráha stane časem hlavní cestovní tratí, jež spojí západ s východem a ruské říši přinese mnoho dobrého.