Zpráva, která zaskočila celou republiku: zdravotní stav prezidenta je vážný

Pan president Tomáš Garrigue Masaryk.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Neděle velké úzkosti

President Osvoboditel zachvácen zánětem plic - Těžké hodiny spojují všechen československý lid - President republiky dr. Edvard Beneš a dr. Hodža u lože nemocného

Byla to od začátku jako dušičková neděle, teskná a přidušená, ne pro tu oblohu najednou už podzimní a těžkou jako příklop, ale pro těch několik děsivých slov, která se ozvala v ranní relaci rozhlasu: Zdravotní stav presidenta Osvoboditele se v noci na neděli zhoršil.

Zvykli jsme si poněkud za ten minulý týden čekat na neblahé zprávy i doufat na zprávy lepší; ale této neděle sama ta šedivá obloha tísnila naše naděje. Viděli jsme jeden druhému na očích to bázlivé čekání i nesmělé doufání; byly to nekonečné a zamlklé hodiny, kdy ani příroda ani kniha ani styk s lidmi v nás nemohly překonat jediný přesilný a mučivý pocit: že čekáme a že nemůžeme nic jiného dělat, na nic jiného myslit.

A každý měl na čele napsánu tutéž starost a rty sevřeny stejným mlčením; cítili jsme mimoděk, že všichni, kteří se potkáváme, patříme dohromady daleko silněji, než si jindy uvědomujeme. Cítili jsme se víc než jindy jako jedna rodina, která se dorozumívá třeba jen pohledem nebo sklíčeným pokrčením ramen. Ta neděle měla své veliké předznamenání. Učinila z nás demokracii zármutku a obav. □ Za tohoto kalného nedělního odpoledne, kdy ve vzduchu je už cítit nahořklý pach podzimu, přemnozí vzpomínali na ony chvíle, kdy těžce stonal člověk jim blízký a drahý. Domácí lidé, sousedé i veškerá čeleď se shromáždili, aby úzkostlivě naslouchali namáhavému dechu hospodáře, který zápasí se zlou nemocí.

Pomale se vlekou strastiplné vteřiny. Mezi pomlkami v přidušeném hovoru je slyšet, jak cvakají hodiny, krájejíce čas na drobné oddíly. Čeká se na lékaře. Budou jeho slova obsahovat poselství osvěžující? Zůstane hospodář mezi námi? Tak veškeré obyvatelstvo se shromáždilo u lože starého muže v Lánech.

Lidé s napětím poslouchají u svých rozhlasových přijímačů. Davy velkoměsta se kupí před redakcemi novin. Každý ví, že proti věku není léku a všichni jsme podrobeni neúprosným zákonům přírodním. A přece se nikomu nechce věřit. Zdá se nepochopitelnou myšlenka. že by nás opustil onen moudrý starý pán, kterému jsme důvěřovali jako nikomu na světě. □ Tuto neděli jsme si uvědomili ještě něco jiného: hierarchii hodnot. Jak daleko v nás byly najednou všechny jiné starosti a zájmy! Všechno ustoupilo do pozadí, co nás ještě včera dráždilo nebo rozněcovalo. Všechno nám bylo cizí a malicherné vedle toho jediného pomyšlení, zůstane-li náš první president ještě mezi námi. Ano, i starostí i obav je národu třeba, aby rostl nad denní malosti ve skutečný národ. I těžké hodiny a dny kuji velikost a sílu národů. □ Nikdy za dní nejkritičtějších v tuto ponurou dobu, nikdy za poslední léta ve chvílích nejosudnějších to člověkem tak netrhlo jako téhle neděle.

Kdo nezná ten pocit poplachu, ono »Pozor«, ono strašlivé »Teď«, které se v nervech zableskne jako světlo dalekého výstřelu! Kdo nezná to náhlé probuzení k pohotovosti, jímž člověk procitá z pohody všedního dne do nebezpečí!

Bezbrannost nejistoty žene lidi do houfu. Je třeba býti spolu, neboť nikdy se tak silně a do duše neví, že patříme všichni k sobě, jako tehda, když jeden a nejdražší z toho houfu nám působí velikou, převelikou starost. Nikdy se tak zhloubi nevnímá ten jeden život za všechny, jako když se v úzkostech modlí všichni za jednoho.

A nikdy tak neroste, nikdy se tak nesílí láska. Od let cosi vždy a všudy přítomného utkvělo v Osvoboditeli. Byl na pokraji našeho vědomí tak jako naše jméno, jako Hradčany, Vltava nebo Národní divadlo: stálá část naší mysli, obzor naší duše, obloha naší lásky.

Teď, té chvíle, když ta obloha se tak těžce zatemněla ukrutným vztlakem, sílí se v našich srdcích ta láska. Jsme si všichni bližší, lidštější, bratrštější — ve jménu té společné starosti — a té horoucí lásky, která nemůže nyní než v úzkosti čekat — čekat a býti připraven — ve stínu největší, podivu nejhodnější doby českých dějin, doby jedinečného zázraku, jenž nás učinil svým způsobem a přese vše nejšťastnějším národem ve světě a nejšťastnějším pokolením tohoto národa.