Příkaz ministerstva školství: okamžitě ze tříd odstraňte obrazy T. G. Masaryka!

Krajské listy o Masarykovi

Benešovský časopis »Blaník« uveřejnil ve svém 50. čísle velmi krásný článek »Odpovědnost vychovatelů«.

Je to patrně nepřímá odpověď na čin nějakého středoškolského profesora, který mluvil před svými žáky opovržlivým způsobem o Masarykovi; ve článku se pěkně mluví o úctě k našim velikým lidem, o tom, proč si jich máme vážit a ctít je.

Na konec čteme tato slova: »Naprosto se nebojíme, že by se za jeden měsíc ztratilo v českých duších všechno to, co se v nich za 20 let velmi dokonale a pevně zakořenilo. Proto nebude snadno vyhazovat obrazy národních vůdců. Konečně, i když zmizí obraz — nezmizí ještě duch!

Vždyť kosti největšího z českých vychovatelů odpočívají v cizině jakoby náznak toho, že česká země neukazuje dobře pochopení a vděčnost pro největší z jejího lidu. A popel největšího mučedníka za pravdu byl vodami Rýna roznesen po všech vodách Evropy a ducha vyhubit se nepodařilo!

Prosíme všechny věrné Čechy, všechny odpovědné vychovatele naší mladé generace, aby laskavostí, rozumností, vedením ke klidnému, rozvážnému a pravdivému myšlení, příkazem pravdy a snášelivosti, vzorem úcty ke každému přesvědčení se snažili nahradit ony velké škody, které den po dni šíří neodpovědní jedinci. I proti nim patří svorné a odhodlané přesvědčení: Dobudujeme a ubráníme — ubráníme duchovní hodnoty, které nám představu jí nejvzácnější jména našich dějin.«

Plzeňský list »Týden« uveřejňuje tuto kursivu:

»Ministerstvo školství a nár. osvěty vydalo výnos, podle něhož mají být ze školních tříd odstraněny obrazy bývalých presidentů a nahraženy středním stát. znakem republiky. Rozkaz je rozkaz, a tak ze tříd mizí i obraz T. G. Masaryka. Kantoři tak činí většinou s velikým sebezapřením a děti to nedovedou pochopit.

Jeden legionář nám alespoň o tom vyprávěl: »Když u nás pan řídící odstranil obraz presidenta osvoboditele a na stole z rámu vyndaval Masarykovu fotografii, děti se daly do pláče. Náš hoch přišel domů a se slzami v očích se ptal, co se to vlastně děje. — Ano, co se to děje — tážeme se, milé děti s vámi. Chápeme vás! Dnes jste si plným právem za plakaly; až však dostanete rozum, budete se rdít a slíbíte si — tuto hanbu odčiniti...«

Brněnský list »Rovnost« píše:

»Nejstručnější zákon naší republiky má pouze několik slov a zní: »T. G. Masaryk zasloužil se o stát.« Zákon je vytesán v mramoru pod velkou sochou osvoboditelovou, jež zdobí průčelí zasedací síně sněmovny.

Pro zákon hlasovaly spontánně všechny politické strany, neboť všechny uznávaly, že bez Masaryka bychom těžko svobody dosáhli. Proto dnes překvapuje, že Masarykova světlá památka je soustavně hanobena, že měněna jsou jména ulic, Masaryka připomínající, ba že jsou káceny i jeho pomníky.

A nejvíc překvapuje deserce těch, kteří ještě nedávno Masaryka se dovolávali při každém otevření úst. V zahraničí se tomu naši přátelé diví, ale Irové, jež měl rád náš Havlíček, vysvětlují (Irish Times) takto: »... lidem, kteří jako Češi tolik vytrpěli, musí to býti odpuštěno, a až přejde podle Komenského vichřice hněvu, Masaryk bude opět vzpomínán nejen jako největší Čechoslovák, ale jako jeden z největších Evropanů.«

Irský list má pravdu, ale budiž mu dodáno, že mezi Čechy i ve vichřici hněvů jsou ještě lidé, kteří sice mnoho vytrpěli, ale Masaryka nezradili.