Tři různé teorie, vysvětlující co je to elektřina

ehož dodnes užíváme, ač na př. mluvíce o elektřině kladné a záporné, nemíníme tím fluida skutečná.

Domněnka undulační.

Proti této, tak všestranně vyhovující domněnce Symmerově, se postavil veliký genius Michal Faraday. On obrátil pozornost svou na důležitost ústředí, které vodiče isoluje. Toto ústředí nazval dielektrikem. Svými důkladnými pokusy byl veden k náhledu, že sídlem elektřiny nejsou vodiči — což bylo ve fluidové theorii jedním ze stěžejných zákonů — nýbrž samotiči. Elektrováním dostávají se částečky dielektrika ve zvláštní stav napjetí. Vnitřek napjatého samotíce se podobá vnitřku napjatého provazu. Konec provazu odpovídá konci dielektrika, to jest vodič. Táhneme-li na jednom konci provaz, táhne tento zase na druhém konci svým napjetím těleso, jež jest pevně s provazem spojeno. Napjetí; uvnitř provazu nepozorujeme, to se jeví jen na tělesech, která jsou s provazcem spojena, a to buď tlakem nebo tahem. Podobně se jeví napjetí dielektrika na koncích, totiž na vodičích a to zase na některých jako tlak, na jiných jako tah. Nebo napjetí působí směrem k vodičům, pak mluvíme o elektrisaci záporné, neb směrem od vodičů, pak mluvíme o elektrisaci kladné.

Názor tento z počátku poznenáhlu se ujímal, avšak v nejnovější době nabývá všeobecného uznání. Jednou důležitou okolností, která mluvila pro tuto domněnku, byla ta, že názor tento předpokládá postup od částice k částici při šíření se napjetí elektrického a nikoliv přímé působení do dálky, jak vyžadoval názor starý, fluidový. Změna elektrického napjetí určitého místa sdělí se nejprve částečkám sousedním, od těchto zase postupně dále. Říkáme, že elektrický rozruch šíří se postupně, právě tak, jako se šíří zvuk vzduchem postupující od částečky k částečce, neb jak se šíří rozruch v podobě kol od částečky vodní k částečce, vhodíme-li na klidnou hladinu vodní kámen.

Dříve se myslilo, že fluidum působí do dálky, tedy že rozruch jest v okamžiku u cíle. Avšak při domněnce nové vystoupila otázka času, ve kterém se rozruch šíří. Touto otázkou se zabývali theoreticky Kirchhoff, jenž vypočetl rychlost elektrického rozruchu na 320.000 km a Maxwell, jenž našel číslo 300.000 km pro rychlost elektřiny. Pokusem však výsledky tyto dlouho nebyly potvrzeny. Teprve r. 1887 se podařilo mladému H. Hertzovi ukázati, že elektrický rozruch šíří se vlnami, právě tak, jako se šiří světlo, teplo nebo zvuk, a rychlost rozruchu stanovena pomocí délky elektrické vlny a počtu vln za 1 sekundu na 300.000 km., Toto číslo značí též rychlost světla.

Z Faradayova názoru o elektřině vzklíčila veliká myšlenka, kterou Faraday tušil, a následovník jeho Maxwel pak r. 1865 určitě pronesl: světlo jest úkazem elektromagnetickým.

Tomu nasvědčují tyto vlastnosti: Světlo se šíří s touž rychlostí 300.000 km jako elektřina. Magnetické a elektrické pole má vliv na světlo, stáčí polarisační rovinu světla. Tělesa průhledná jsou elektricky nevodivá, tělesa neprůhledná jsou vodivá. Světlo má vliv na elektrický výboj ; záporný náboj na př. zinku rychle zmizí, dopa