Plastické fotografie.
Již v V. ročníku tohoto časopisu zmínili jsme se o zajímavém objevu plastické fotografie, jejž učinil Lippmann, professor na Sorbonně.
Lippmann řídil se ve svých výzkumech v tomto oboru úsudkem: sestavíme-li vedle sebe na citlivé ploše množství drobných čoček, tak že obdržíme na oné ploše řadu obrazů téhož předmětu, uzří oko, jež se umístí do společného ohniska oné kombinované čočky a jež pozoruje současně všechny obrazy, obraz jediný, plastický, a to v téže velikosti, jako byl předmět fotografovaný.
Zásada byla tedy vyslovena; jednalo se pouze o její provedení v praksi.
Lippmann pomýšlel nejprve na sestrojení jediné desky, která by úplně odstranila fotografický přístroj. Zajisté řešení elegantní. Chtěl použiti místo čoček maličkých skleněných kuliček, které by tvořily na citlivé desce jednolitou vrstvu. Ale jak odděliti navzájem obrázky tvořené jednotlivými kuličkami, jak sestrojiti desku, která by v praksi vyhovovala?
To byl kámen úrazu, a proto byl Lippmann nucen opustiti tuto myšlenku, ale maje před očima jasný cíl, chopil se jiného řešení. Použil totiž čoček o krátké dálce ohniskové, jako jsou na př. známá sklíčka v násadkách, jimiž zříme dosti pěkně různé miniaturní fotografie.
Tu již bylo možno odděliti od sebe tyto čočky tak, že obrázek, který každá čočka vytvořila, byl jasný a nebyl dotčen obrázky sousedními. Výsledek těchto prací však autora neuspokojil, a proto odhodlal se Lippmann použiti sice téhož principu, ale menšího množství čoček. A práce byla korunována zdarem.
Lippmann umístil v jednom rámci dvanáct čoček o téže ohniskové dálce, které byly seříznuty do obdélníku (nebo čtverce), aby je bylo lze těsně vedle sebe seřaditi. Tak utvořil Lippmann vlastně dvanáct přístrojů fotografických, které působily současně a poskytovaly na téže citlivé desce dvanáct fotografií, vzatých s různých hledisek. Z negativu takto získaného byl pak okopírován na citlivé sklo positiv pro pozorování.
Pozorování je jednoduché. Positivní deska vloží se do fotografického přístroje, jímž byl onen mnohonásobný snímek zhotoven, a pozorovatel umístí oči své před objektiv blízko společného ohniska čočkového rámce. Oči sbírají paprsky vycházející z oněch dvanácti obrazů a vidi tedy předmět, který oněch dvanáct snímků vytvořil, plastický (jako relief) v pravé velikosti. Dojem předmětu jest ovšem různý, podle toho, kde jsou oči pozorovatelovy.
Objektiv mnohočočkový jest asi jako mřížové okno, jímž pozorujeme blízký nebo vzdálený předmět.
Toto duchaplné řešení problému plastické fotografie, jež je dílem prof. Lippmanna, nej lepšího z theoretických odborníků ve fotografii, otevírá nové, nezpracované pole fotografům-amatérům.
Snad vstoupí tato methoda plastické fotografie brzy v praktické používání.
Provedení je snadné; jest nyní úkolem výrobců přístrojů fotografických, aby rozšířili u amatérů používání vynálezu geniálního francouzského professora.
témata článku:
Diskuze k článku „Fotoaparát, který už před sto lety dokázal pořizovat 3D fotografie“