Rok 1938: Jak mobilizace a Mnichovská dohoda změnila život českých žen

Soukromý dopis o věcech nás všech

Nepíši Vám článek - protože články dnes psát je neradostné a marné. Píši Vám dopis, který náhodou vyjde tiskem.

Píši Vám a neznám Vás - ale co na tom? Právě tak jako já stojíte denně u svých přijimačů, právě tak čtete noviny, moříte se představou budoucnosti.

Ať jste kdekoli a ať jste kdokoli v této zemi - všechny jsme prodělaly totéž. A poněvadž je marné mluvit o dnech minulých a poněvadž v soukromých dopisech možno mluvit řečí lidskou a soukromou, nečekejte, že se budu pokoušet o to, oč se dnes pokoušejí mnozí: prorokovat budoucnost.

Málo lidí ji přehlíží ve všech důsledcích a ti lidé, kteří to činí, mají jiné věci na starosti než o ní hovořit. Mezi budoucnosti, kterou neznáme, kterou však budeme tvořit všechny a všichni - a mezi minulostí, která se nedá zapomenout, je přítomnost. Je dnešní den, který vypadá pro mnohé z nás tak podivně podobný včerejšku: modré nebe, krásné město, barevné, podzimní stráně.

Ten dnešek je nějaké mezidobí mezi tím, co bylo a tím, co bude.

Celé dny se mi vtírá do mozku představa: několik milionů lidi na velké ledové kře uprostřed velkých vln. Ledové kry ve vodě tají a zmenšuji se. Lidé se tísní do středu. Stále méně a méně místa mají. Vynořuje se mnoho problémů: jak rozdělit jídlo pro všechny, jak se rozvrstvit, aby kra nebyla přetížena a nepraskla.

Jak zacházet na kře s nemocnými a jak přemluvit lidi, jejichž živočišnost je větší než jejich velkodušnost, aby se spravedlivě dělili s ostatními. Je třeba dovést tu kru do bezpečí. A kru na vodách lze dovést do bezpečí jediné velkou sebekázní, velkým odhodláním. Vždycky to byly a vždycky to zůstanou odvaha a statečnost, které mohou pomoci a které zachraňují.

Vésti kru do bezpečí je úkolem jiných lidí než jsme my. Ale i naším úkolem. Vaším, mým, Tvým... Před měsícem září 1938 mnoho žen žilo životem, kterému říkalo: život čistě soukromý. Zaměňujíce politiku s politikařením, byly pyšné, že k němu nepatří.

O politiku já se nestarám - byla věta, kterou pronášely ženy velmi často, starajíce se výlučně o sebe. V září však přišly dny, které nás poučily o tom, že politika je něco, co stojí vedle našich příbytků, co zasedá s námi u stolu, co uléhá s námi k spánku. Soukromý život nás všech se dokonale změnil: naše soukromí, tak od sebe odlišné, bylo dokonale stejné.

Všechny jsme - jaký to svět! - doufaly, že se budeme moci bránit. Všechny jsme byly odhodlány vzít na sebe utrpení míru nejvyšší, jakou člověk může vzít: válku.

Všechny jsme pracovaly s bušícím srdcem, čekajíce jak to dopadne. Všechny jsme seděly večer v temných pokojích, nemohouce se dočkat rána. Kolik bezesných nocí jsme probděly! Kolik úzkostí o sebe, o své milé, o svou zem, o docela cizí lidi! Ani jedna z nás nebyla ušetřena toho, čemu se říká politika.

Lepily jsme modré a černé papíry po oknech: politika. Neměly jsme mléko k snídani: politika. Nepřišla pošta, nefungovaly telegramy: politika.

Viděly jsme přicházet lidi, kteří ztratili domovy, utíkali v hrůze, vedouce za sebou malé děti - a nevěděly jsme, zdali nás tento osud v blízkých týdnech nečeká také. Nikdo, nikdo jí neunikl, není chalupy a není činžáku, není vily a není zámku, kam by byla nedolehla.

Nemůžeme stát v dnešních dnech s toutéž bezstarostností a lehkověrnou důvěřivostí, jako jsme žily dosud. Nemůžeme už nikdy říci: nestarám se o politiku. Nemůžeme připustit, aby nás přepadla uprostřed soukromého života, vyrvala nám jej z domovů, nic netušícím.

Protože politika je život nás všech, zájem o všechny a naše spolupráce ve vytváření života. „Nepolitičtí“ lidé jsou ve zlých dnech jako balvan, který táhne ke dnu nebo jako puklina na té kře, o které jsme mluvily. „Nepolitičtí“ lidé jsou - a nutně být musí - zmateni, vyvráceni z kořenů, spoléhající se pouze na citové pravdy. A takoví lidé jsou vždycky největší ohrožení ve chvílích nebezpečí.

Musíme všechny vědět, oč jde. Nikdo z nás se nemůže vyhýbat společné odpovědnosti. A odpovědnost může nést jen ten, kdo jasně vidí svět, v němž žije.

Neklamte se: Čekají na nás veliké úkoly. Ale veliké úkoly nejsou ani slavné, ani hrdinné: veliké úkoly jsou úmorné, všední a obyčejné.

Všechny jistě velmi zchudneme. Všechny budeme muset umět zařídit znovu svůj soukromý život.

Budeme muset nosit kámen po kaménku zase znovu. Mravenčí práce je jenom pro lidi trpělivé, neúmorné, kteří neznají zoufalství. Budeme se všechny muset se zdvojenou pečlivostí starat o své domovy, protože naše domovy nám všem musí nahradit, co jsme ztratily. Budeme se muset mnohem víc věnovat dětem, protože jim předáváme velkou práci a málo požehnání. Budeme se muset učit jiným ctnostem než dosud: ctnostem vytrvalosti, trpělivosti a tvrdosti.

A mimo to nás čeká úkol nesmírný: v dnešních dnech se mnohým zdá, že se zřítily pojmy cti, pravdy a spravedlnosti do propasti. Nuže: nezřítily se. Budeme je nosit v srdcích světem. Každá z nás uzavře v sobě odhodlaně střízlivou víru v poctivou pravdu. Musíme ji uchovat. Sobě navzájem, svým dětem, dětem svých dětí.

Nesmíme dovolit, aby se hořkost a zklamání lidí zvrhlo v pomstychtivost.

Sobeckým zachraňováním jedinců mohla by se potopit kra, která je hodně zatížená. Mohla by se potopit ještě ve dnech, kdy pluje na vysokých vlnách. Plaménky zlých řečí, nespravedlivých účtování, siláckých choutek pomsty proskakují tu a onde. Kdo jiný než ženy měly by chránit rozvahu a spravedlivý názor na svět v našich domovech?

poznámka redakce Bejvávalo.cz:
Všechny použité fotografie a jejich popisky jsou původní a pochází z roku 1938.