Samovznícení člověka: pouhá legenda, nebo reálný úkaz?

O samozápalnosti látek a báchorky o sebevznícení člověka.

Není nic nového, že některá látka se vznítí a hoří bez našeho přičinění.

Již Plinius mluví o samozápalnosti ústrojných látek; v životě náleží tento zjev ku zcela obyčejným, jimž nikdo se nepodiví. Obchodníci uhlím i majitelé, kteří skládají uhlí do hromad, přesvědčili se o tomto úkazu častěji než jim milo.

Podle zprávy anglické kommisse z r. 1877 vzňalo se uhlí na 60 lodích (ze 4485 lodí), a dle statistiky, kterou o těchto pohromách vede německá »Spediteur und Rhederzeitung«, shořelo zapálením se uhlí 40 lodí v letech 1889-1896.

Není divu, že tyto pohromy vedly ku přemýšlení, kde vězí příčina. Liebig tvrdí r. 1866 v dopise ku plavební společnosti ve Vegesacku (u Bremen): »Za nepřítomnosti vody nebylo pozorováno dosud samovznícení«. Navrhoval tedy zcela logicky, aby se uhlí při nakládání skrápělo dehtem, který by zamezoval přístup vzduchu a vlhkosti do hromad.

Na slovo vzatý odborník v technologii paliva Ferd. Fischer uvádí na základě dlouholetých pokusů svých i cizích: Při ležení uhlí na hromadách stoupá teplota uvnitř a výtěžek dehtu klesá za 6 měsíců o 50% při uhlí smolném (bituminosním) a o 33% při obyčejném.

Popel stoupl při smolném uhlí z 99% na 14,5%, při obyčejném uhlí z 23,0% na 23,8%. Při jednoročním ležení uhlí pozorována ztráta hodnoty o 9-11%.

Příčinou vývoje tepla v hromadách je předně kyz, který se okysličuje — změna to chemická spojená s vývojem tepla. Druhým důvodem jsou změny, které nastávají přístupem kyslíku vzduchového k prvkům uhlíku a vodíku Jich okysličování nám vysvětluje zároveň klesání hodnoty uhlí. Přibírajíc kyslík pozbývá uhlí uhlíku a vodíku.

Vzejímání se uhlí je tedy zjev snadno vysvětlitelný, a jak jsme i viděli, vysvětlený. Nejinak jest ovšem, vzejme-li se mastná bavlna, hadry na cídění, pohozené někde v koutě továrny, hedvábí, vlhký tabák a j.

Naprosto nový a podivný však byl zjev, který na počátku století XVIII. pobouřil mysli lidu: Samovznícení a shoření živých lidí. A podivnější ještě je, že udržely se pověsti takové až do let padesátých minulého století; ba slýcháme ještě dnes z úst venkovanův tajemnou pohrůžku adressovanou některému milovníku lihovin: »Bude tak dlouho pít, až — shoří.« Pověsti tyto mají dost zajímavé dějiny. Vztahují se vesměs na lidi, o nichž bylo známo, že příliš mnoho pijí lil oviny. Všimněme si některých případů.

Jeden z časopisův vycházejících ve Stuttgartě — připomínám, že naprosto vážný, bez honby po sensačnostech — uvádí r. 1836 tuto historku: »Stařena 741etá, samotářka, nevycházela z rána dlouho ze své světnice. Sousedé vylomili dvéře a spatřili blíže komína trochu popelu, u toho hlava, krk, nohu se střevícem a s punčochou. Žádná stopa ohně nebyla zřejma; jen modrý plamen vinul se na dlouhém proudu mastné kapaliny a nedal se uhasiti. Z čehož se dá soudit, že chtějíc shasit oheň se vzňala stařena svým dechem«.

Vidíme na pohled dost přirozenou associaci myšlenek; líh hoří, vzejme se tedy patrně a hoří také dech pijáka lihovin. — Dnes skorem ani nepochopíme, že musil povstat Liebig na potření takových smyšlenek. Prohlašuje (r. 1844) názory, jakoby člověk, jehož krev obsahuje 80%, maso a tkaň 75% a kosti 30% vody, který se tedy skládá ze ¾ z vody, mohl zevnitř se vzníti a shořeti, za holou smyšlenku.

»Kdybychom šli dokladům po stopě — praví na citovaném místě — shledali bychom, že se tomu má jako s vysvědčeními o účinku švýcarského oleje bylinného nebo lví pomady. Všechny dopisy zaslané autorům podobných vysvědčení přicházejí zpět, a najde li se přece sídlo adressatovo, zemřel holohlavý, kterému po pomadě vlasy narostly, nebo je na cestách.«

Přes tento hlas udál se r. 1848 v Darmstadtě případ, který měl dohru i u soudu. Hraběnka jedna nalezena z rána mrtva ve — psacím stole, jenž z části shořel. I podezříván sluha, že hraběnku zavraždil a vstrčiv ji do stolu zapálil jej. Obhájce však tvrdil: »Hraběnka holdující přes míru lihovinám přiblíží se lampě, plamen vyšlehne z úst a zbude z těla hromádka popela«.

Porota vyžádala si — stalo se, nezapomeňme r 1848! — od Liebiga jako chemika a Bischofa jako anatoma, podání dobrozdání. Liebig zase dokazoval, že z důvodů, o nichž jsme se již zmínili, nemůže tělo lidské shořeti, a Bischof neváhal učiniti dokonce pokus tento: Dal udělati psací stolek podobný tomu, v němž hraběnka shledána, a vstrčil tam mrtvolu. Zapáliv stolek, shledal týž obraz, jako při smrti hraběnčině.

Jaká je příčina těchto báchorek?

Nejiná, nežli že znalosti o podstatě hoření byly ještě příliš matné. Ještě po celé XVII. století věřilo se s anglickým chemikem Priestleyem, že hořící látky uvolňují t. zv. flogiston, kterážto domněnka rozptýlena teprv epochalními pokusy Lavoisierovými. Vyložena jasně úloha, kterou má při hoření kyslík, ale přesto dlouho po objevech Lavoisierových shledáváme, že úkaz hoření opřádají čirou fantasií.

Nemluvím ani o úsudku, který měl o ohni Hellmuth, jenž vydal záslužný spis »Volksnaturlehre zur Bekämpfung des Aberglaubens«. V něm se ani nepodivíme, hlásá-li, že »ta tekutá hmotnost aneb látka, která těla osvěcuje a zahřívá a ještě lehčí je než povětří, slove oheň«.

Vždyť se ještě farář Michal Kadaň, který se r. 1819 odhodlal k vydání spisu na onu dobu velice důležitému, zmiňuje o ohni, že prý »oheň je nějaká nejsubtilnější materie, která je přítomna ve všech hmotných věcech a může býti snadno roznícen.

Žádné tělo nebo hmotná věc není prý tak studená, aby v sobě neměla nějakých Ohnivých částek, které silným pohybováním, třením neb udeřením jedné věci o druhou jsouce rozdrážděny, každému dávají na jevo svou přítomnost. Ten oheň je v povětří, které do sebe lapáme, je ve vodě, kterou pijeme, v zemi, která nás živí.«

Takové byly názory o hoření ještě před necelým stoletím!