Sanace vlhkého zdiva

Tak jako lidé, trpí i budovy časem různými chorobami a stářím. Omítka opadává a tvoří se bělavé nebo zelenavé skvrny zřejmě působením vlivu atmosférických změn a hlavně vlhkosti. Voda vystupuje při vlhkém počasí zvolna ze základu jemnými kapilárními trhlinkami a póry ve zdivu, při oteplení a ozáření sluncem se ve zdivu odpařuje a rozpíná, čímž tvoří další trhliny a podporuje drobení zdiva.

Ještě horším nepřítelem jest mráz, neboť zmrzlá voda nabývá značně na objemu, a rozpínání děje se tlaky, jimž nemohou vzdorovati ani silné litinové nádoby, tím méně kámen nebo zdivo. Ve Versailles bylo pozorováno, že celé bloky mramoru, vážící několik tun, byly pošinuty o několik centimetrů z původní polohy, jinde, kde vazba s ostatním zdivem byla dobrá, odprýskly velké mramorové štěpiny a poškodily zdivo.

Je samozřejmé, že tímto účinkem uvolňuje se vazba mezi jednotlivými kameny, malta se vydrobuje a mimoto usazuje se v štěrbinách ničivá plíseň, jejímuž účinku nevzdoruje ani nejlepší stavivo. Poruchy, které byly na nádherných stavbách ve Versailles pozorovány, byly tak značné, že bylo nutno co nejdříve přikročiti k radikální nápravě, aby cenné stavitelské památky nebyly zničeny.

Odstraněním různých poruch a vlhkosti zdiva v domech zabýval se již delší dobu prof. Knappen, a to hlavně se stanoviska hygieny, neboť zamezení vlhkosti stavby znamená současně zamezení vzniku různých úporných chorob, na př. revmatismu a pod. Nejstarší způsob ochrany nátěrem zdiva neprovlhavou látkou se vůbec neosvědčil. Nezabrání se jím prolínání vody od základu do zdiva a mimoto znemožňuje se odpařování vlhkosti povrchem zdí a náležité větrání zdivem. Ochrana proti přímému účinku deště není ani účelná.

Při druhém způsobu použije se nepropustných zvláštních cementů nebo někdy olověných desek, jimiž se oddělí vrchní stavba od základů (obr. 1.). Voda nemůže vzlínati skrz nepropustnou vložku, takže stavba jest chráněna, avšak základy budovy trpí nepříznivými vlivy vlhka dále, a konečná zkáza budovy jest neodvratna.

Prof. Knappen vychází ze zcela odlišné myšlenky, a to umožniti vniklé vlhkosti volný výstup zvnitřku zdiva a současně zdivo dobře ventilovati. Princip Knappenův lze osvětliti na jednoduchém pokuse se zkumavkou, naznačeném v obr. 2. Ponoříme-li do vody skleněnou zkumavku (obr. 2a) tak, aby se naplnila vodou, lze zvednouti zavřený konec nad hladinu vodní, aniž voda vyteče (obr. 2b), neboť jest ve zkumavce držena tlakem vzduchu.

Pokryjeme-li vodní hladinu vrstvou oleje a zvedáme zkumavku tak, až spodní okraj přijde do olejové vrstvy, bude olej zvolna vnikati do zkumavky nad vodu, až konečně vytlačí všecku vodu (obr. 2c). Vzniká tedy ve zkumavce proudění oleje do výše nad vodu. Podobný pochod odehrává se v Knappenově drenážce, zapuštěné do vlhkého zdiva (obr. 2d). V trubici do zdiva vložené prosytí se pomalu vzduch vodními parami, které vznikají z vlhkosti, prolínající pórovitou stěnou trubice, a těžší vlhký vzduch volně odchází z trubice, jsa vytlačován vnikajícím lehkým vzduchem zvenku. Tím jest postaráno o dokonalý oběh vzduchu, jímž se zdivo zvolna vysouší.

Vkládání vysoušecích trubic je jednoduché. Trubice je zhotovena z nepolévané pórovité hlíny, podobně jako jsou drenážní trouby pro odvodňování pozemků, avšak menšího průměru. Vkládání děje se do šikmo vysekané díry, jak je patrno na úpravě schodiště Versailleského zámku na obr. 3., a otvor opatří se malou litinovou mřížkou, která zabraňuje vnikání odpadků, ale nebrání výměně vzduchu. Účinek vysoušeči lze pozorovati již po týdnu, a kolem každého otvoru šíří se světlejší skvrna ve zvlhlém kameni. Vysoušení pokračuje, až je stavba zbavena nebezpečí.

Podobným způsobem lze zabrániti vzlínání vody ze základů úpravou řady »syfonů«, jak se Knappenovy trubky též nazývají, nad základem; řada tvoří jakousi hráz proti šířící se vlhkosti. Dobrý účinek tohoto zařízení byl pozorován i na sochách a pomnících, vlhnoucích od základů, jak bylo četnými pokusy v archeologickém museu v Rouenu dokázáno. Ve Francii je tento způsob již všeobecně znám a bylo ho použito k ochraně zámku ve Versailles a malého Trianonu. V Německu jest řada umělecky cenných budov ohrožena vlhkem, což se poznalo při opravě drážďanského Zwingeru, kde na celé přední fasádě muselo býti mnoho zvětralých kamenů vyňato a novými nahrazeno.

Firma Stadler & Qeyer používá jiného způsobu, při němž jest celá zeď zvláštním strojem proříznuta spárou tloušťky 1 cm; do spáry vkládají se olověné desky, obalené asfaltovou plstí (obr. 1.). Při provádění prací může zůstati celý dům obydlen, aniž by vznikly poruchy. Doporučovalo by se porovnati výsledky, dosažené oběma metodami.