Znečištění vzduchu ve městech

Protože oba plyny se vyskytují v prostředích, kde se spaluje uhlí, nastává vždy sražení anhydridu sírového.

Atmosféra velkých měst jest ostatně pravou továrnou na výrobu chemických sloučenin nejrozmanitějšího druhu. Obsahuje vždy nepostřehnutelné stopy fenolu, který může dokonce býti i příčinou odporné příchuti některých vod, neboť jak angličtí učenci Adams, Race a Houston dokázali, stačí přimísiti vodě toliko milioninu objemu fenolu, aby nabyla nesnesitelně odporné chuti po jodoformu. Francouzští učenci ďArsonval a Bordas zjistili, že v některých obdobích je v severní části Paříže vzduch tak prosycen kouřem, obsahujícím splodiny fenolové, že voda ze Seiny nebo Marny, sterilisovaná chlorem, dostává patrnou příchuť po jodoformu.

Tyto okolnosti mají ovšem velký význam se stanoviska zdravotnictví, a studium účinku vdechovaného kouře a prachu ukázalo, že prach, který vniká do sliznic a průdušek, nejen že dráždí ke kašli, ale připravuje i půdu pro mikroorganismy, jimiž vznikají nemoci a katary dychadel. Pevné usazeniny ucpávají plicní kanálky, a kyseliny působí dráždění a rozklad tkáně. Mikroorganismy pravidelně pevně lpí na prachových úlomcích a používají jich jako skutečných dopravních prostředků, pomocí nichž vnikají do dychadel.

I když nepřihlížíme ke stránce hygienické, vznikají prachem obtíže jiného druhu. Zvláště třeba upozorniti na okolnost na prvý pohled nezávažnou, že prachová poduška, v nevysoké vrstvě nad zemí se vznášející, tvoří oblak, skrze který nemůže prohlédnouti letec, jenž má přistáti. I za velmi jasných slunečných dnů jest prachová přízemní mlha tak hustá, že nelze skrz ni, hlavně ve směru slunečních paprsků, shlédnouti podrobnosti na místě, kde letec přistává.

Můžeme snadno posouditi, o jaké množství slunečního světla jsme prachovými oblaky obíráni. Aby bylo možno zjistiti množství prachové suspense, používá se četných měřicích metod, z nichž nejjednodušší je, zjistiti množství pevných součástek v dešťové vodě, spadlé na určitý povrch. Tvoření kapek dešťových jest přímo podníněno přítomností pevných částic v atmosféře, které tvoří jakási jádra, okolo nichž vodní pára se sráží.

Lze to dokázati pokusem, kterého použil již r. 1873 Coulier na důkaz tvoření se kapek kolem pevných jader, jimiž mohou býti i elektrony, jak se novějšími pokusy zjistilo. Skleněná láhev, ve které bylo na dně nalito vody, byla opatřena nahoře gumovým balonem, jehož stisknutím zvýšil se tlak v láhvi, čímž se vyvinulo nepatrné množství tepla, které postačilo, aby část vody se vypařila do prostoru láhve. Vlhkost vzduchu tím vzrostla. Jakmile byl balon povolen, nassál vzduch z láhve, nastala tedy expanse a ochlazení, takže se srazila přebytečná vodní pára v prostoru nad vodou. Sražená pára byla viditelná jako lehká mlha.

Ovšem mlha vznikla jen tenkrát, jestliže byl ve vzduchu láhve obsažen plovoucí hmotný prach, který tvořil kondensační zrna. Jestliže byl pokus učiněn se vzduchem dokonale profiltrovaným, bezprachým, tedy v atmosféře »opticky prázdné« (podle pojmenování zavedeného Tyndalem), neutvořila se mlha vůbec. Právě okolnost, že kondensaci je vždy třeba jader hmotných, tvoří podstatu objevu Coulierova.

Jest samozřejmé, že podobný pochod odehrává se i v přírodě, kde při chlazení srazí se vodní pára na pracho